Nikomu to neříkej

 => And One - Military Fashion Show <=

„Kde se tu bereš,
co tu dělám já?
Hlava mě tak třeští!
Umírám?“

Umírám touhou.
Kdo k čertu jsi?
Na první pohled…
Jen tě políbit!

Svět kolem se točí dál,
náš časoprostor,
naše hra.

V dáli se mluví,
ale neslyšíš.
„Nikam nechoď.
Pojď prosím blíž.

Nejsem hrdina.
Snad chvílemi.
Teď ale sedím na zemi.

Z čela mi mohutně
crčí krev,
cítím vlastní slabý dech.

Hodný? Nejsem,
jen tě mám rád.
Víc si nechám na pozděj.
Nikomu to neříkej.

Nechtěl jsem nic,
a všechno mám,
směju se a nejsem sám.
Nebude to náhoda.“

Občas je lepší
vůbec nevědět.
Někdy ale osud
něco připraví.

„Kdybych to byl věděl,
když jsem vycházel…
Šel bych znovu.
Znovu sem.

Chtěl jsem být zlý,
je ze mě princ.
Už se můžeš začít smát.
Pak toho budeš litovat.

Ten polibek,
co změní svět.
Ještě jednou mi ho dej.
A zatím to neříkej.

Nejsladší
tajemství chci mít
aspoň chvíli. Chvíli žít
jen pro přítomný okamžik.

Od první chvíle,
prvních slov,
bráním se. A nejde to.
Láska je fakt čirý zlo!

Snažil jsem se,
jak jen to šlo.
A strašně se mi nechtělo
místo činu opustit.

Tam, kde jsi
u mě seděla
a mířila mi na srdce.
Už tam jsem tě chtěl políbit.

Nesmím být zlý,
teď už jsem princ.
Už se můžeš začít smát.
A pak mě zkus i milovat.

Na pravdu moc krásný

=> And One - Killing the Mercy <=

Ždibec touhy, špetku snů

kombinovat s čistotou
duše, která propadne
jen duši, co k ní pasuje.

Moc práce si nedává,
u tebe si ale sáhl
na dno dřiny. Poklona.
Občas se to povede.

Není žádný amatér,
bůh musí být alchymista.
A pak je asi celkem fér,
že spojil naše časy, místa.

Dívám se na tu tvář,
usnout nejde,
když tady nejsi.

A když přicházíš blíž,
to jiskření…

Jde z něj až strach.

Dvě stě dvacet mi dá
vlastní srdce.
Jenom mě chytni.
Drž moje ruce.

A setři slzy.

Nenápadně pod kůži
ještě trochu jedu dát.
Smyčka už se stahuje.
Měj ho ráda, měj ji rád.

Jiskří to? Pak hořet začne.
Bůh musí být pyroman.
Od prvního okamžiku
nechal nás tomu napospas.

Dívám se na tu tvář,

mráz po zádech
a sotva dýchám.

Držíš moje ruce.
To jiskření.

Teď už mám strach.

Dvě stě dvacet mi dá
vlastní srdce.
Rty, vůně, kůže.
Bránit se nechci.

Dýchej se mnou…

Spousta společných snů…
„Drž se, provedu tě
světem.“

Spojuje nás, splňme je,

když můžeme.

My můžeme!

Na pravdu moc krásný.
Srdce buší, hlava se brání.
"Obavy zmizí.
Milujme se."

Nechystám se odejít

=> Röyksopp - I Had This Thing <=

To tvoje noční volání.
Tvoje tichý pozvání.
Nenápadný smlouvání.
Jak se mu dá ubránit?

Je tolik lží a málo pravd
a jedna z nich je…
„Mám tě rád.

Nechci mít na výběr
a nechci nic slibovat.
Přesto vím, že tě chci,
a chci tě milovat.“

Proto si myslím, že jsi
krásně zákeřný.
„Všanc dávám
svoje království.“

Jsi jediný, co z toho chci.
Co ještě zbývá ke štěstí?
Netoužím po království,
ale ráda v něm budu žít.

Je tolik hvězd a tolik snů
a jeden z nich je
o nás dvou.

„Nechci se hádat ani prát,
ačkoli…
S tebou mě jizvy ani šrámy
nebolí.

V polštářích načechraných
se mi neschováš.
To království ti klidně dám.
Co bych si s ním počal sám?“

To vážný noční volání.
Tvoje tichý pozvání.
Nenápadný smlouvání.
Bránit se mu nechystám.

Nechystám se odejít,
nechystám se utíkat!
Chci tady tak čas zastavit.
Jen existovat, jenom být.

Když se nebe sypalo

=> Serj Tankian - Lie Lie Lie <=

Zase nám něco tají.
Už tolikrát nám lhali.
Čas se tak divně vleče,
přesto mu neutečem‘.

Zase si něco myslí.
Možná nám něco vzali.
Čas se tak divně táhne,
než na nás chladně sáhne.

Můj bože, můj bože,
kde jsi byl,
když můj svět se poprvé
roztříštil?

Když střepy a úlomky
padaly
a světlo se ztrácelo
za zády.

Když se nebe sypalo.
Na kolenou
klečela s vymodlenou
záchranou a spásou…

Můj bože, můj bože,
cos to hrál?
A na čí straně jsi laskavě
jako stál?

Co se to dělo,
když hvězdy pak padaly?
A do očí mi ten svůj prach
sypaly!

Když se nebe tříštilo…

Bůh musí být blázen (for A. M.)

=> The Rasmus - Nothing <=

Byl jsi to ty,
oba víme.
Přísný protiklady,
někdy splynou.

Protrhá se mlha
a všechno náhle zkrásní.
Zažehne se oheň
a padne nápad spásný.

Pak změní životů
několik naráz.
Jako náraz.

Ale když mlhou jdu
a jistý není ani vlastní jméno,
snažím se představit
si aspoň to, jak to tvoje by třeba znělo.

A mám ho…

Vážně se to stalo?
Opravdu to bylo?

Bylo to tak krásný..?
Nebylo toho málo.

Možná bylo to tak,
jak to bývá.
Když mlhou jdeš,
jen útěk zbývá.

Roky splynou v mračna
a slunce někde v dáli.
Už jenom ten záblesk,
jak jsme vedle sebe.

Když padají mraky,
ke štěstí dost schází.
Scházelo.

Ale už jen ten sen,
jak počítaly se mnou
tvoje oči!

Už jenom ten sen,
jak jsme vedle sebe
přikovaní stáli!

Trochu jsme se báli.
Bylo to tak krásný!

Nebyla to láska..?
Svým způsobem jasný.
Vášeň, ta to nebyla.

Stará známá místa
a staré známé tváře.
Mám tě na dosah.
Ten bůh musí být blázen.

Osud musí točit
to svoje kolo namol.
A mít frmol.

Zbavte mě tý pravdy!
Měl jsi mě vzít hlavně,
měl jsi mě vzít hlavně pryč.

Dodneška to svádí.
Taky po tom prahneš?
A nejde zpětně přemazat.

Vážně se to dělo?
Opravdu to bylo?
Jak moc se to vymyká?

Bylo to tak krásný.
A za všechno to stálo.

Blízcí, cizí (For A. M.)

=> Welshly Arms - Unspoken <=

Jediný čas a dvě místa.
Musel jsi mě přece slyšet, když
prosila jsem tenkrát ze všech sil.

„Ani slovo nepadlo.

Sám jsem se chtěl sklonit a něco říct.
Kdybych řekl, kde bych dneska byl?“

Tady.

„To tvý snění pěkně vymklo se z rukou.“
Beze sporu. Někdo mi chyběl.
V jediný čas, konečně na stejnym místě.
Po těch letech jinde.

„Snění, co ti přerostlo přes hlavu,
se kterým si sám nevím rady.“
Že jsi někdo jiný, nevadí.

Stačí, když tu budu moct být
a jenom tak se do konce hřát
na výsluní.

„To tvý snění… Asi tak tisíc vizí.“
Jenom jedna. A nezmizí. Nikdy.
Chtěla jsem být… Prostě zůstat tu s tebou.
„Tak teď sníme ve dvou.“

Blízcí, cizí. „Všechno nemusíš říkat.“
Tisíc vizí. A jediná trvá.
Nevyřčené zůstalo přání.
„Možná klame zdání.

Možná jsem to věděl.
Možná jsem jen nesměl.“

Pravidlo dvou (For L. T. W.)

=> Saro - Eyelids <=

Ten hlas v hlavě
zas se rozkřičel,

táhne do tmy
a pak do světel.

To se ví,
to se smí
jen stěží.

Prázdnota, temnota,
deja vú.
Tohle mě nebaví,
pusťte mě pryč.

To se mi nelíbilo,
nikdy mě nebavilo.
A co mě uklidnilo,
zmizelo.

Ten hlas v hlavě,
někde za čelem.
„My jsme střepy.
Štěstí nenesem‘.“

Pak se ví…
Je to zlý
a čas běží.

Temnota, záblesky,
deja vú.
Toho se nezbavím.
Pod kůží mám

to, co mě s tebou pojí,
to, co mi nedovolí
odevzdat tělo a jít
světlu vstříc.

Pohled prázdný,
bolest u spánků.
Světlo cestu
razí přes víčka.

To se ví,
je to zlý,
ještě horší.

Temnota, záblesky,
deja vú.
Tohle je nepsaný
pravidlo dvou:

jeden to nepřežije.
Druhý s tím těžko žije.
A pak se střepy znovu
rozsypou.

Pohled prázdný,
bolest na hrudi.
Střepy letí,
osud nepočká.

Pak se ví,
že je to,
jak má být.