Tvoje jméno k svýmu jménu (For L. T. W.)

=> J-AX & Bianca Atzei - Intro <=

„Zkoušíš si moje jméno k svýmu jménu,
zbytečně bojíš se, že zapomenu
na křehkost okamžiku společnýho.
Na zázrak, na tuhle velkou změnu.

Není nad čím váhat,
je to dokonale čistý,
je to snad nad slunce jasný
a tak neskutečně jistý.

I kdybych chtěl stokrát popřít,
že jsme tenkrát spolu byli,
oči by mě prozradily.
A já to ani popřít nechci.

Nejde zapomenout na přítomnost
hřejivou a věrnou,
na myšlenky posílaný
expresně až do mý hlavy.

Na děsivý představy
a na bolestný stihomamy,
na všechno, co přišlo potom,
na prvotní přání.

Nechci zapomenout,
tak jsem tady s tebou.
Nechci, abys měla strach

a jednou litovala vší tý síly,

kterou jsi mi posílala,
dennodenně, neúnavně.
Kdepak, žádný dobrý víly.
Ty.“

Zkouším si k svýmu jménu tvoje jméno,
říkám si, jak by to tak asi znělo.

Cítit, že je něco navždy.
Tohle zažít by chtěl každý,
jenže se to skoro neděje.

Vím, že chybí jenom takhle málo,
aby se to jednou pro vždy stalo.

Zvláštní, že to není vášeň.
Jenom pokora a obdiv,

důvěra a tvoje přítomnost.

„Kdykoli se jenom ohlédneme,
je nám jasný, odkud spolu jdeme.

Ještě pořád slýcháš tamty hlasy?“
Tamty? Poznám je. A čí jsou asi?

Nejdou zaměnit ani za nic, jasný?
Nejdou, protože zní jako přenádherný basy,
který změní život jednou, ale za to jistě navždy,
který slyším já, ale slyšet by je chtěl každý.

„Když pak rozhostí se přísné ticho…
Přejeme si věčné časy.
A ta křehkost okamžiku
vryje se. Pak šednou moje vlasy.“

Zkouším si tvoje jméno k svýmu jménu,
je to za trest, nebo za odměnu?

Beze slov vyložit karty,
andělovi prsty na rty
přiložit a stvrdit tiché spojení.

Že v jednotě je síla, víme, ano.
A nám té síly ještě bylo dáno.

Polibek na čelo letmý,
přijdeš si odněkud ze tmy
a rozum nemá ani ponětí…

Ty hlasy ještě pořád slýchávám.

Tvoje basy.