DJ Bouře

=> Distain - Conversation Overkill <=

„Ve vteřině ustal všechen hluk.
Bála ses hnout, zůstal jsem stát.
Podivný to před bouří klid.
Nešlo se nad tím nepousmát.

Nejdřív ta zář a pak to ticho,
zvláštní, úchvatný a neznámý.
A Tvoje oči zářící.

Chtěl jsem se hvězd jen tak dotknout
a jednu vzít…
Vložit Ti ji do vlasů.
Vztáhnout ruku k nebesům.“

Než DJ Bouře spustí basy
a začne déšť,
černý mraky nad hlavou
bezelstně se potáhnou.

Až v posvátný tmě
blesk je zjeví,
tak mě drž a hřej si mě na prsou,
se svou krásnou pokorou.

Bubeník (For L.T.W.)

=> Frida Gold - Wovon Sollen Wir Träumen <=

Sedím na břehu,
ve městě u řeky,
do slunce se dívám.

V tom on přichází,
jen mě pohladí
a začíná hrát naši hru…

Schován v kulisách,
nikým nespatřen
ve stínu mladých lip.

Splynul mi se stínem,
vyvstal a připomněl se,
aby dodržel svůj slib.

Ještě stále dýchá
ta naděje,
že tu je, někde je!

Ještě pořád říkám,
že přežije,
že přijde zpět,
že změní svět!

A mám takový pocit,
jako by tu stál,
do vody se díval
a jen se usmíval.

Že on bubnuje v srdci,
co mně pumpuje krev,
že jemný je jak samet,
a silný jako lev.

Vyprávěj
lidem o vášni,
co mezi námi není.

Jsi mi přisouzen,
buďme odvážní,
čistá láska se dnes cení.

Můžeš mlčet i řvát,
můžeš mě milovat
a pozorovat se mnou Labe.

Můžeš klidně se smát
všem mým představám…

Když se ke mně blíží
v paprsích,
hořím
ve tvářích.

Když se na mě dívá,
netuším,
co přijde dřív…
Jsem bezbranná!

Chci, abys četl
nám osud z hvězd,
chci tu zůstat,
v nejkrásnějším z měst.

Ať se dívá
anděl pozlacený,
mně stačí Labe,
Zwinger, Drážďany.

Varují hlasy:
On nehodný byl,
tak trochu bohém,
co nestřídmě pil.

Vidíš ho sama
a slyšíš ho jen
proto, že věříš,
v ten jeho sen.

Zmatený sen.

Já si přeju tančit
a dýchat vůni Tvou
a na břehu Labe
jen se vznášet…

Když Altstadt svítí,
je všude klid,
celou noc chci
protančit.

„Ano, Altstadt svítí,
všude je klid,
letmo zkouším
Tě políbit.

Že není to vášeň
a není to chtíč,
nechápou lidé,
oni nechápou nic.“

Že vidím Tě sama
a ostatní ne,
to není můj problém,
spíš jen strategie.

„Jednou přijde chvíle,
kdy esy v rukávech
zasypu Tě celou,
vezme Ti to dech.“

Díky, že jsi se mnou,
že se mnou tančíš dál
a ani v těžkých chvílích
bubnovat nepřestals.

Ještě se mnou tanči…

Déšť a meluzíny

=> Anberlin - Unstable <=

Přicházel tiše
a kdo mohl tenkrát
jenom tušit…
Když něco v hodinách

zlověstně klaplo…
Blízko mě stál,
snad nedýchal.
Útočil něžně na srdce.

Smí dál?
Neváhal.
Prostě chtěl,
proto šel.
Proto s ním usínám.

On rozpoutal bouři!
Za mým čelem orkán,
město v kouři.
A přes strach zvláštní nadšení…

Rozpoutal peklo,
zachovej klid,
to se mu řeklo,
když jsem se bála
deště, meluzín.

„Skrývám
něco, skrývám.
Pro Tebe otvírám
komnaty…
Sebe sám…

I mě
trýzní pomyšlení
na nebe nad náma,
peklo v nás,
lásky hlas.
A tma.“

Představ si
bezvětří.
Rány
Ti ošetřím.
Bude líp.

Stavitel chrámů

=> Visions of Atlantis - Eclipse <=

Krásný úsměv jemný,
pevný hlasu tón
a pohled, při němž zamrazí…

A není nepříjemný,
říká se, že právě on
prošel si desítkami nesnází…

„Život se mnou odjakživa
v rukavičkách nejednal,
až jednou přišla chvíle,
chvíle má…

Potkal jsem ji na hradbách,
už po půlnoci, dívala
se na světelnou hru
do údolí…“

Od téhle chvíle nejsi sám.
„Od téhle chvíle jsme dva?“
A čas najednou utíká…
„Tak utíká!“

Lidem staví chrámy,
sám by ale byl
snad radši kázal o duši.

Otáčí se za ním dámy
a on je v rozpacích.
Ony toho spoustu netuší.

„Život se mnou odjakživa
v rukavičkách nejednal,
jenom štěstí v neštěstí,
to mám…

Potkal jsem ji na hradbách,
po půlnoci. Všude tma.
Od té doby už nic
nebolí.

Proč jenom nepřišla
jsi dřív?“
A proč´s mě dřív
nevolal?

„Jsi pro mě
požehnáním.

Tím největším.

V světě není zázrak větší,
než když muž své osudné
dámě vděčí
za znovuzrození.

Navzájem se něhou léčí,
o půlnoci si šeptají,
že ráj může být
klidně na zemi.

Proč jenom nepřišla
jsi dřív?“
Však jsi mě dřív
nevolal.

„A teď bych štěstím
křičet chtěl,
až bych oněměl!“

Půlnoční pomsta

=> Billy Idol - Rebel Yell <=

V řevu z ulice hrůzy
se krásně usíná.
Noc vzývá touhu lůzy
a někdo je sám.

Rebel pod oknem vily
a spratek na mostě.
Štěstí nad jejich síly
jako obvykle je…

O půlnoci pláčou
a žádají
jenom štěstí víc…
Někdy potají.

Jeden zdravý rozum
nesouhlasí.
Ten druhý je uvnitř,
když rána přichází…

Když kámen rázně láme
tabulku okenní,
město otřese se,
vlak zaduní.

Z tunelu dvě světla,
dusot sílí,
sílí i hukot,
jenže město spí

svým poklidným spánkem
v postelích,
krom vil honosných
a těch spratků v nich.

Svým poklidným spánkem
všichni spí.
Kromě rebelů
- ti nemlčí.

„Máte právo držet ústa a krok…
Šest měsíců až jeden dlouhý rok.“

Za oknem je stín vidět,
o píď se závěs hne,
musí se nejspíš bát,
ale nevzdálí se.

Luxusní čtvrť v prachu,
plameny dohasly
za osm hodin strachu,
kdy rebelové jásali.

O půlnoci bývá
pomsta nejsladší!
Mladým rebelům
se leccos podaří.

Není nad ten pohled,
když povstanou.
Šťastný je konec,
když vůbec je.

Náležitě rozmanitě

=> Visions of Atlantis - Burden of Divinity <=

Na vrchu v lesích
stojíme,
šlehá nás vítr,
skoro létáme.

Na šíji cítím
tvůj horký dech
a dávný kouzlo
ve starých zdech.

„Smích, přešel mě hned,
pro zádech mráz
a v žilách jed!

Jed, který mi namícháš,
kdykoli se vzdaluješ!“

Říká se, že si láska
náležitě rozmanitě
vybírá,
sama vybírá.

A spojí lidi,
přičemž ani jeden z nich
to zrovna nečeká,
vůbec nečeká.

„Smích, přešel mě, když
přišla jsi blíž a s Tebou
okamžik, který nešel předvídat.“

Zdál se tak kouzelný, že
v první moment proti vůli
propadám,
kouzlu propadám.

Navzdory zklamání
a přesvědčení jen bezmocně
prohrávám
a prohráváš.

„V lásce není vítězství,
nedá se s ní soupeřit,
přijde, karty zamíchá,
pojď a jednoduše věř.“

Když vzpomeneš si na mě,
hlavou se Ti prožene jen…
„Šílenství!
Sladký šílenství!“

Na prsou hřeješ si
svůj poklad, na šíji
mi dýcháš a všechno víš,
Ty všechno víš!

Královský dům

=> Unheilig - Wie Wir Waren <=

„Můžeme se mýlit,
světla ulic klamou nás,
můžeme se míjet,
stíny překrývají jas…“

Zastav tu chvíli,
kdy krásný je náš čas!
Protože já žiju, dokud
ještě poslouchám Tvůj hlas…

„Ukážu Ti
svůj královský dům…
Jen nesmíš přestat
věřit společným snům…“

Vždyť je to jasně
naopak,
směješ se mi,
že jsem jak

princezna z věže,
najednou
okouzlená.
Léta chci za Tebou…

Štěstí zná
nejlépe někdo
nešťastný
a zdraví ten,

kdo nemocný
tak často bývá,
že váží si ho pak.

Jediné město
svého ducha má,
to je to Tvoje,
Tvůj dům a zahrada.

„Na Tebe čeká
můj královský dům.
V krbu už hoří
a já jsem tu sám.“

Když slabost sílu
znamená,
když bolest má
velkou moc,

na dveře klepu
a mám strach,
že neotevřeš.
Ona ještě není noc.

„Zapomeň,

zapomeň na čas,
když jsi tu,
na celý svět.“

Chceme vše,
všechno je na nás,
zapomenout.
Prostě být…

Královské sídlo!
„Předměstí.“
Úchvatná skrýš!
„Naštěstí…“

V krbu už hoří!
„Pospíchej.“
Do objetí...
„Až otevřu, nic neříkej.

Mluvme až pak.“

Hra se stínem

=> Example - Playing in the Shadows <=

Rychle učíme se nevidět,
učíme se lhát,
rychle učíme se nemyslet
na to, co má někdo rád…

Člověk je blízký do doby,
kdy přestane se smát…
A začne chytat stíny.

Když začne si hrát svoji
vlastní hru,
když nestačí mu světlo
a hledá tmu.

Když nezná cestu zpátky,
a nechce se mu vpřed…
Jen tiše míří na střed.

Rychle učíme se nevnímat,
učíme se být
hluchými a slepými,
učíme se žít

s lidmi. A co se stíny,
když dojde na to pak?
Za čelem ten nátlak…

Prý stín v poledne mizí.
Není to tak.

V noci se stává vizí.
Nejinak.

Stín provází celým životem
a rozloučí se skromně.

Když už veselí utichá
a končí další noc,
poslední světlo zhasínám,
stejně je ho moc.

Stín se ve tmě schovává
a čeká na svůj čas,
kdy přitiskne se znova.

Čeká na svou chvíli,
na sebe jsme zbyli,
na sebe jsme zbyli snad.

Závrať trvá krátce,
doznívá však dlouho,
doznívá i nastokrát.

Všechno o mně dávno víš,
přesto se mě nebojíš?

Přesto tady stojíš,
přesto se mě držíš,
přesto se mě nepustíš.

Můžeme si spolu klidně
až do smrti hrát,
může nás to bavit.

Ne každý si smí hrát
se stínem.
Ne každý může sedět
nad vínem

sám po tmě s jednou svící
a se stínem,
co odráží se v hlavě.

Den, který jsme neprohráli (For L.T.W.)

=> Unheilig - Eisenmann <=

Nečekaná návštěva,
letní horko a všude prach,
na košili pot a krev.
Řítil se jako sebevrah.

A ti, kteří čekali,
časem čekat přestali.

Vstane zas!
A popel z křídel sklepe.
Přijde čas,
kdy bude zase lépe.

Jen riskoval,
dělal to častokrát,
dělal to rád,
než převzal patronát.

V ulicích lidi a čilý smích,
já čtu si nápis na dveřích.
Přečetla jsem ho tolikrát…
Chtěla jsem Ti pomáhat.

V prázdný chodbě studený,
za dveřmi Ty, tak zraněný.

Vstaneš zas!
Já věřit nepřestala.

Přijde čas…
„Ty sis mě vyplakala…

Tys byla stín,
který mě v horku kryl.
A tak tu jsem,
abych Tě ochránil.“

Prosím, vstaň.
A zas buď opravdový.
„Andělé takoví
nebývají.

To mi
zkrátka věř!
A dej prst z mojí spouště.“
Tak už vstaň,
vrať se a neopouštěj.

Už slyšíš sbor?
Z nebe nám zpívají.
Půjdeme…
Potichu, potají.

„Slyším sbor,
vždycky jsme si ho přáli.
A dnes je den,
který jsme neprohráli.“

Slyšíme sbor
snad ze všech katedrál.
Děkuju, že
jsi pro mě z mrtvých vstal.

Dekadentní štěstí (For L.T.W.)

=> Example - Changed the Way You Kiss Me <=

Strach? Ten jsem ze tmy
nikdy neměla.
jenže vše se mění.

Ač přiznat jsem to
nikdy nechtěla,
to bolestný chvění.

A když teď samotná
stojím v ulici,
kde už nezbyl ani záblesk,

stojím na místě,
zbytky naděje
protekly mi mezi prsty.

A víš, co se říká?
Že voda, když je tichá,

tak uvnitř řve a křičí,
když to nečekáš, tak ničí!

Všechno elegantně zničí.

Když není světlo, není jas,
když není jas, není den,
když není den, tak je noc,
stále noc, všude je tma.

Poslední jiskřička mě
opouští, utekla mi,
v hrdle seklý výkřik -
co mám teď dělat, proboha?

Poslední záblesk světýlka,
který mi vlili do duše,
poslední jiskru spásy
osud pískem stále hasí.

Ze tmy jsem strach
nikdy neměla.
Natož když jsi tady byl.

A ráda jsem v ní
s Tebou chodila.
Vždycky cítila jsem

na rameni ruku Tvou,
hrdou, překrásnou,
jenže teď je všechno jinak.

Když slibují mi spásu,
dám na sílu Tvýho hlasu.

Sílu andělskýho hlasu.

Všechno, co bála jsem se říct,
mi v tuhle chvíli připadá
tak neskutečně silný.
První dojem bývá mylný.

V mých baladách je zvláštní,
že jsme dekadentně šťastní.

Vítejte!

Vítám vás na svém blogu. Je plný mé vlastní tvorby, převážně poezie. A také bude zpočátku poněkud suchý, protože přesunout sem všechny mé počiny (je jich kolem pěti set) je teď trochu nad moje síly.

Piittii