Opilá silueta (Řečník na tribunách)

=> Kavinsky - Roadgame <=

Přestože je leden, srdce šílí,
srdce blázní,
je nám horko, je nám sladko,
odvážlivci nehorázní.

Opití svým vlastním bytím,
opití svým vlastním stínem
brouzdáme se po kolena
žhavou lávou s hermelínem

na ramenou. Není pravda,

že by hlavy byly čisté,
jedno je však bez pochyb,
to jedno je však jistojisté…

Na dně lahve realita…
Lahev stojí nedopitá.
Pod tlumeným světlem jenom
silueta jednolitá.

Ranní šero ruší tanec.
Kde se stále bere síla?
Poblouznění velvyslanec
dolévá. Však dál nám svítá.

Opojení zvědavostí,
co se stane, když nás najdou,
unavení usínáme
opojení hříčkou samou.

Dokážu ti vyjmenovat
svoje strachy bez váhání.
Pokud se sám nezachráníš,
nikdo už tě nezachrání.

Co když basy vynechají,
houslím praskne jedna struna?
Chceme další extatický stav
řečníka na tribunách.

Dokážu ti vyjmenovat
svoje strachy bez váhání.
„To, co chceme, uděláme,
nikdo nám v tom nezabrání.

Není důvod bát se předem.“
A co děsy z minulosti?
„Není důvod historii
dávat prostor v současnosti.

Zkrátka jsme se probudili
pobláznění vlastní touhou.“
Budeme-li chtít, rozumu
už se od nás nedomohou.

Máme prostor, máme čas
a sílu na své vlastní zrání.
Když se nezachráníme my,

nikdo už nás nezachrání.

Planá slova, marná snaha
srovnat si nás manuálem.
Přicházíme náhle,
přicházíme takřka nenadále.

„Není důvod bát se zítřka,
třeba nám ho není přáno.“
Budoucnost je nejistá
a nejisté je další ráno.

„Nebudu mít strach,
dokud ze svých snů mě nevyhostíš.“

Není důvod do přítomna
brát zklamání z minulosti.

„Nebudu se bránit další
vestavěné realitě
v lahvi vína, poznáme se
v siluetě jednolité.“

Království nicoty

=> Kavinsky - Suburbia <=

On přišel sám…
On přišel sám, aniž by ho
někdo nějak zval,
on přišel tak, jak to
všichni dlouho čekali,

on přišel tak, jak to
přesto nikdo nečekal,
můj život vzplál,
aniž by se mě někdo ptal.

Nikdo se netázal,
jestli to chci,
dáme si šanci a
dáme si naději?

Nějak se stalo, že
ten plamen zažehli,
snad se zmýlili,
možná to popletli…

Není to náhoda,
i chyby tvoří svět,
zmýlená že neplatí?
V srdci mi roste květ.

V hlavě podezření,
že se nezměníme jen tím,
že se k sobě přiblížíme,
vyvrať mi ho, žadoním.

Nemám ani zdání,
co se po mně bude chtít,
a že nejtěžší úkol
bude prostě žít.

Je to úzkost,
která bodá v hlavě,
která v srdci pálí
a donutí mě sednout…

Řítím se bezhlavě ulicí,
myslím si jenom to, co chci,
mám navrch, v hlavě kus prázdnoty,
stačí jen krok do království nicoty.

Přichází smír se vším nebytím,
reflexem bráním se a rozsvítím,
abych zahlédla jen na chvíli,
co ve mně lidi sprostě pohřbili.

Mám vizi, jen mě nechte
ji prožívat,
mám tezi, jen mě nechte
ji potvrdit.

Mám dojem, že
jednou větou zvládnu říct
ten projev,
co jiným trvá roky.

Co jiným trvá léta,
dokážu říct z fleku,
je to jedna věta.

Dokážu říct pravdu,
nikdo nechce slyšet…
Po čele stéká pot
něco lechtá v břiše.

Není to daleko
do mýho království,
do říše smíření
se sladkým nebytím.

Pár kroků dopředu
a jeden skok,
nevyšlo to? Nevadí,
zkusíte to napřesrok…

Sundavám si brýle,
růžová je dávno passé,
dokola si opakuju,
opakuju si to zas…

Chytám se volantu,
stéblo poslední,
zaveď mě na místo,
kde se mi rozední…

Řítím se bezhlavě ulicí,
v žilách adrenalin, v očích smích.
Ústa se všem křiví výstrahou,
nezměníte nikdy pověst neblahou.

Řítím se, oči mám zasněný,
rytíř si právě vzal brnění.
Mám navrch, v hlavě kus prázdnoty,
stačí jen krok do království nicoty.