Smršť

=> Alex Hepburn - Under <=

Na náhody
už nevěřím,
už nejsem malá
a růžový brýle
dávno nenosím.

Ale ve světě, ve kterým
nic není jistý,
věřím snad naivně v city
jasný, čistý.

Zpívat, jenom aby nebylo
ticho a konce mělo,
neumím…

Když je krásně, když jsi blízko,
jenom ruku k tobě vztáhnout,
s tebou uletět
do svý skrýše.

Když tvůj úsměv pálí,
když se díváš jen tak,
když se divíš, kde se vzala,
tu se vzala… Smršť!

Je nad slunce jasnější,
co srdcem běží
a proč se hlava brání.

Jen někoho mít,
kdo se zasměje,
až se budu smát já sama.
Každý pro někoho chce být
tímhle někým.

Příští stanice je zbláznění
z vášně, radosti. Kde se bere?
Není pozdě, není brzy,
není důvod a není ani příčina…
Jenom určení.

Je to přece snadný,
ač se to nezdá,
šance na pohled malá,
přesto jsem se chtěla zeptat… Smím?

Nejsi sám, jsem s tebou já.
A bolesti mohou být poloviční.

Smutek zažehnám, to udělám.

Tohle přece někdo dělá.
Proto chci být jenom někým,
tím tvým někým.

Nechci plýtvat frázemi,
zhrzeně v koutě na zemi
sedět. Umím mnohem víc!

Nechci brečet, ale slzy jsou
řekou drsnou, svébytnou.
Nevím, co víc dělat než to říct.

Je nad slunce jasnější,
co srdcem běží
a proč se hlava brání.

Proč se bojíš jít…
Přesto jednoduše chci,
chci být tím tvým někým,
prostě někým.