Pravidlo dvou (For L. T. W.)

=> Saro - Eyelids <=

Ten hlas v hlavě
zas se rozkřičel,

táhne do tmy
a pak do světel.

To se ví,
to se smí
jen stěží.

Prázdnota, temnota,
deja vú.
Tohle mě nebaví,
pusťte mě pryč.

To se mi nelíbilo,
nikdy mě nebavilo.
A co mě uklidnilo,
zmizelo.

Ten hlas v hlavě,
někde za čelem.
„My jsme střepy.
Štěstí nenesem‘.“

Pak se ví…
Je to zlý
a čas běží.

Temnota, záblesky,
deja vú.
Toho se nezbavím.
Pod kůží mám

to, co mě s tebou pojí,
to, co mi nedovolí
odevzdat tělo a jít
světlu vstříc.

Pohled prázdný,
bolest u spánků.
Světlo cestu
razí přes víčka.

To se ví,
je to zlý,
ještě horší.

Temnota, záblesky,
deja vú.
Tohle je nepsaný
pravidlo dvou:

jeden to nepřežije.
Druhý s tím těžko žije.
A pak se střepy znovu
rozsypou.

Pohled prázdný,
bolest na hrudi.
Střepy letí,
osud nepočká.

Pak se ví,
že je to,
jak má být.

Naučím tě, jak se vznést (For L. T. W.)

=> Awolnation - The Best <=

Jeho svěží dech
na šíji a pak na rtech,
v zádech mráz.
Ne, tohle si nejde splést.

Na šíji cítím svěží dech.

A není to láska.
„Nehýbej se. Nech se nést.
Ta křehkost bytí. Vzácná.

Zas to budu já, kdo bude se sklánět,
počítat ti nádech, výdech, nádech,
zas to budu já, kdo bude se dívat,
jak ze země se chystáš vstát.

Usměju se zas, jako už mockrát,
spočítám ti tvoje „sakra, sakra“,
účet vystavím a nebudu nic chtít,
jenom tady s tebou stát.“

Jeho dech
a na kůži parfém.
Jeho drive.
Ne, tohle si nejde splést.

„Tady jsem.
A jestli máš problém
na zemi,
naučím tě, jak se vznést.“

Pane bože, co to je?
„Máš pochybnosti?
Snad ne.

Jsem obyčejný.
Jsem skoro vzduch.
Zavři oči. Bav se.

Ukážu ti svět,
jak může být pestrý.“
Nebudu se bát?
„Jedině jestli

budeš se chtít bát
a budeš si myslet,
že jsem pro tebe
shůry trest.“

Těžko věřit těm,
kdo vstávají z mrtvých,
aby mohli jít
a chránit živé

před realitou
a hloupostí vlastní.
„Vždyť už jsme spolu
patnáct let.“

K posteli
za tmy si stoupá.
Sklání se
a svět zkrásní.

„Přijdu zas.
Jenom konečně zhasni.
Lepší je
mě doopravdy nevidět.“

Nebojím se jizev,
krve, děsů,
nebojím se hladit
tvář a snesu

pohled na všechno,
co k tobě patří.
Bez tebe bych nebyla.

Nebojím se zkázy,
zatracení,
nebojím se vstát
a to se cení.

Protože tě mám,
stojím zpříma.
Bez tebe bych nedošla.

„Proto naučím tě,
jak se vznést.“

Nechat srdce bít, nechat srdce tlouct (Nechtěj vědět) (For A. M.)

=> Safia - White Lies <=

Kolik podob láska má?
Kolik můžeme jich poznat
ty a já?

Po mnoha tichých letech,
po všech živých snech nejen o nás dvou.
Mám tě před sebou.
Konečně před sebou.

Chci s tebou jen tak ve tmě tančit,
chci v duchu volat o pomoc,
nechat srdce bít,
nechat srdce tlouct.

Říct ti, jak to všechno bylo,
říct ti o svých dlouhých snech
a zklamáních.
Všech osamělých prohráních.

Nenech mě uvadnout.
Teď, když, moje
modlo zhmotněná,
jsi na dosah.

A usmíváš se tak,
jako bys snad mohl vytušit,
proč cizí člověk
má tě tak rád.

Nenech mě propadnout
zpátky do přání a tužeb
a nesplněných snů.

Z masa a kostí jsi
a já si to chci užít,
protože nesměla jsem dřív.

Chci poslat anonymní přání
a vidět, jak ti přichází.
Nechat srdce tlouct.
Nechat srdce bít.

Ten přezíravý úsměv s bázní
a oči, který říkají,
že něco ví…
Přitom nemají ani tušení.

Zvedni mě ze země,
až se zase stane,
že se budu do pekla
chtít propadnout.

Neptej se, proč tě má
jeden cizí člověk
nekonečně
a bezmezně rád.

Dobře mě poslouchej
a slib, že už mi z očí
nikdy nesejdeš.

Ani to nezkoušej.
Chci nekonečně
a bezmezně obdivovat
svou modlu dál.

A být ti při tom blíž,
mít tě denně na dosah,
neříct nic.
Jen pozorovat.

Být tady pro tebe,
až to jednou budeš
ty sám nejvíc potřebovat.
Jako kdysi já.

Nenech mě uvadnout.
Roky trvalo, než
došla jsem až sem.

Prostě se usměj a
nechtěj vědět, proč
tě cizí člověk
má takhle moc rád.

Nikdy nikde, nebo tady a teď

=> The Constellations - Black Cat <=

Ta černá kočka!
To je fakt moc.
Takový ten obligátní
nezvaný host.

Je tak černá

a právě odnáší to
všechno, co mi
dodnes ještě zbývalo.

Přechází přes cestu,

jako by se nedělo nic.
Levá, pravá, elegantně,
co víc říct?

Teď se podívala
a stačilo to.
Proklela mě, zadupala
šest, sedm stop.

Zatím se to nezdá,
ale moje šťastná hvězda
právě zhasíná a upadá.

Mám jen svoje triky.
Žádný podlézavý díky nikdy
neříkám a neskládám.

Tohle zvíře,
co sám čert chtěl,
kdo sem poslal tvora,
který předpověděl…

…moji zkázu!
Kdo si ji přál?
Tuším, mohlo jich být víc.
Každý chce být král.

Jenže trůn je jen jeden
a vždycky byl můj!
Vsadím ještě jednou, dvakrát,
vrátím se tam.

Jenže trůn je jen jeden
a zas bude můj.
Žádný černý kočky
nepustím do svých snů.

Máme milióny přání,

žádný odpovědi, zdání,
v hlavě pusto, otázky, šum.

Na co vsázeli jsme rádi,

to nás stejně nezachrání.
Zbývá jenom vodka a rum.

Tam, kde končí moje podvědomí,
kde to řídí světlo, tma a stín,
kde si hrají všichni duchové
a tančí na mé bolesti…

…kde se sejít jinde než právě tam?
Kam jinam se projít než ke hvězdám?
Co jinýho si přát než vidět
černou kočku po jejich cestě jít?

Rozhodně jít.

Tyhle starý jizvy…
Stačí kilometry rychlý jízdy
a úsměv vrátí se zpět.

Kde se cesty spojí?
Odpověď je jenom dvojí.
Nikdy nikde, nebo tady a teď.

Druh násilí

=> Jan Blomqvist - In Between <=

Noc k tomu úplně svádí.
K tomu, abych šel,
přečetl si hvězdy
a zjistil, co bych měl,

kdybych jen o to stál.
Kdybych se jenom nezdráhal…

Drze se vetřít
do podvědomí.
Všechno zbortit,
zničit klam.

Možná máš pravdu.
Jako ten sen.
Možná mám všechno,
jen ne na výběr.

Den k tomu úplně svádí.
K tomu, abych šel,
nedíval se kolem
a nehrál fér.

Co když zahřmí?
Pak se schováš kam?
Do zákoutí světa,
který tvořím sám?

Drze setřást
z tebe dojmy a lži.
Všechno to zbořit.
Středem odejít.

To, že je láska
jen druh násilí,
že je snad slepá,
ale ráda si zastřílí.

Můžeš si říkat,
cokoli chceš.
Všechno je passé,
když neuhneš.

Tvoje jméno k svýmu jménu (For L. T. W.)

=> J-AX & Bianca Atzei - Intro <=

„Zkoušíš si moje jméno k svýmu jménu,
zbytečně bojíš se, že zapomenu
na křehkost okamžiku společnýho.
Na zázrak, na tuhle velkou změnu.

Není nad čím váhat,
je to dokonale čistý,
je to snad nad slunce jasný
a tak neskutečně jistý.

I kdybych chtěl stokrát popřít,
že jsme tenkrát spolu byli,
oči by mě prozradily.
A já to ani popřít nechci.

Nejde zapomenout na přítomnost
hřejivou a věrnou,
na myšlenky posílaný
expresně až do mý hlavy.

Na děsivý představy
a na bolestný stihomamy,
na všechno, co přišlo potom,
na prvotní přání.

Nechci zapomenout,
tak jsem tady s tebou.
Nechci, abys měla strach

a jednou litovala vší tý síly,

kterou jsi mi posílala,
dennodenně, neúnavně.
Kdepak, žádný dobrý víly.
Ty.“

Zkouším si k svýmu jménu tvoje jméno,
říkám si, jak by to tak asi znělo.

Cítit, že je něco navždy.
Tohle zažít by chtěl každý,
jenže se to skoro neděje.

Vím, že chybí jenom takhle málo,
aby se to jednou pro vždy stalo.

Zvláštní, že to není vášeň.
Jenom pokora a obdiv,

důvěra a tvoje přítomnost.

„Kdykoli se jenom ohlédneme,
je nám jasný, odkud spolu jdeme.

Ještě pořád slýcháš tamty hlasy?“
Tamty? Poznám je. A čí jsou asi?

Nejdou zaměnit ani za nic, jasný?
Nejdou, protože zní jako přenádherný basy,
který změní život jednou, ale za to jistě navždy,
který slyším já, ale slyšet by je chtěl každý.

„Když pak rozhostí se přísné ticho…
Přejeme si věčné časy.
A ta křehkost okamžiku
vryje se. Pak šednou moje vlasy.“

Zkouším si tvoje jméno k svýmu jménu,
je to za trest, nebo za odměnu?

Beze slov vyložit karty,
andělovi prsty na rty
přiložit a stvrdit tiché spojení.

Že v jednotě je síla, víme, ano.
A nám té síly ještě bylo dáno.

Polibek na čelo letmý,
přijdeš si odněkud ze tmy
a rozum nemá ani ponětí…

Ty hlasy ještě pořád slýchávám.

Tvoje basy.