Slunce, co mi vyhaslo (pro Honzu)

=> Schiller & Unheilig - Sonne <=

Krátký to sen
o porozumění,
krátký to sen
a nic se po něm nemění.

V hlavě jen tma
a kolem nic,
kolem jen šum.

Poslal´s je pryč,
vrátil jsi klid
do mých vratkých dnů.

A i kdyby nic,
tak teď Tě postrádám!
Zmizel jsi dřív,
než jsme se stihli mstít,
jak káže vyšší řád.

I kdyby nic,
tak postrádám smích…
A k němu Tvůj dech.

Ty jsi byl slunce,
co zapadlo mi dřív,
než stihl začít den.

Ty jsi byl slunce,
muž s velkým eM,
roztrhal´s mlhu
a stal ses přítelem.

Nikdo netušil,
že se blíží soud.

Že ten dlouhý hovor
byl poslední.
Přichází konec dní.

I kdyby nic,
tak postrádám smích…
A k němu Tvůj hlas.

Byl jsi tím sluncem,
co mi dalo naději
na světlejší čas.

Byl jsi tím sluncem,
co hladilo tvář.
Ten žhnoucí poklad.
Osud je fakt skvělý lhář.

Obraz vybledlý,
vzpomínka je sen
a lesk se mění v mat.

Někdo zkřížil naše cesty
asi v naději,
že se to má stát.

I kdyby nic,
hoří spousta svíček
a v plamenech je to...

To nejhezčí světlo,
co sice přišlo včas,
jen moc brzy odešlo.

Ty jsi to slunce,
co mi vyhaslo.

Tíha a vzduchoprázdno

=> Kavinsky - Odd Look <=

Nebráním se vůbec,
když mě svléká tma,
žádný přemýšlení…

Mám Tě blíž, než umím
slovy vyjádřit.
Tíha mě netlačí, sním
o náruči.

Nevadí, nedýchám.
Nedýchám, nedýchám radši.

Spí celý město, vzduchoprázdno
v hlavě mám,
tentokrát nejsi v tom sám,
tentokrát…

Není mi přáno odejít dřív,
než spatříš stín,
než spatříš tvář zastíněnou,
než zhasneš, než mě políbíš.

Mám Tě blíž, než umím
slovy vyjádřit.
Oči se smějí, když ví,
že se zastydíš.

Nevadí, nedýchám.
Nedýchám, nedýchám radši.

Po zádech mráz,
když se na mě podíváš,
přejíždí, jak sám uzná,
uzná za vhodný.

Světlo a řád

=> Kavinsky - First Blood <=

„Uprostřed temný noci,
když jsem ztratil hlas,
když jsem viděl jasnou
duhu před sebou
a ostrý barvy…

Hvězdy svoji barvu
prudce měnily,
když jsem ztratil vůli
ještě vzdorovat.

Mlhavý obrazy.

Jen si uchovat ten
ze všech nejhezčí.

Intenzivní dojem,
spouště stisknutí,
když mi ruku svírá
někdo, kdo mě má rád…

A spánky bubnují.

Ten příval krve,
ten mi nedá spát,
noční prázdnotou
se k Tobě vydávám.

Chci světlo.
Chci řád.

Chaos za čelem,
pořádná spleť myšlenek.“

Rozbitá skla

=> Kavinsky - Nightcall <=

„Jako malý jsem se bál,
že nerozumím
tomu všemu kolem sebe
a že jsem bezmocný.

Doufal jsem, že až budu starší,
tak bude líp.
Některý věci jsem ale dodnes
nepochopil.“

Tam uvnitř je něco,
co nepochopíš.
Smíš o tom mluvit,
ale nepochopíš.

Ona se chytne
a nepovolí.
Smíš o ní mluvit,
stejně nerozumíš.

„Doufal jsem, že poslední noc,
kdy jsem se bál,
byla ta, když mi bylo pět
a bouřka nad náma.

S peřinou po bradu jsem si přál,
ať už je den.
A pak už nikdy nemít strach
z rozbitých skel.“

Tam uvnitř je láska
a tu nepochopíš.
Nikdy se neptá.
Když nepovolíš,

udeří silou
a trýzní Tě víc.
Až najednou zjistíš,
že se neubráníš.

Tam uvnitř je láska,
ta rozbitá skla.
Láska je smích i strach.
Ještě nerozumíš?