Vidění rozostřený

=> Röyksopp - Monument <=

Vidění rozostřený,
v ulicích se světla míhají,
napětím zaslepení
řítíme se nocí potají.

Snad se blíží finále.
Všechno, co teď máme,
ztrácíme…

Užívám si smích,
užívám si strach,
užívám si v zádech mráz.

Užívám si svit,
užívám si tmu,
užívám si, co je v nás.

Snad se ještě jednou vzdáš,
propadneš tomu kouzlu,
který…

znáš. Vždyť ho máš tak rád.
Vždyť sis se mnou přál
každou noc se jen tak bát.

Vidění rozostřený,
v žilách led,
v ústech pachuť zla.

Před bouří podezřelý
ticho, klid.
Černočerná tma.

Snad se blíží pointa.
Možná bude skvělá,
možná zlá.

Užívám si smích,
užívám si strach,
užívám si v zádech mráz.

Užívám si let,
užívám si pád,
užívám si, co je v nás.

Zastavím okamžiky
pro nás dva
jako stvořený.

Pro všechny dogmatiky
- on není zlý.
Jen je zasněný!

Hustá mlha do očí.
„Vidíš něco?“
chce se ještě říct.

Užívám si strach,
užívám si klid,
užívám si každý tón.

Když ho hraješ ty,
v černé jasný svit.
Užívám si každý zlom.

Nedobytný hrad

=> Muse - Undisclosed Desires <=

Naději v souznění se oddáváme dál,
v naději vkládám celý kapitál,
s krásou se stále potkávám
a spásou kvůli ní pohrdám…

Chtěla jsem vyčíst z očí tvých,
že mě máš rád.
Chtěla jsem vidět světlo,
jak se rozplývá,

jak klouže po roletě
a padá na tvou tvář.
Chtěla jsem vyčíst z očí tvých,
že jsem to já, už jenom já…

Trik natolik prostý, že můžem´se mu smát.
Naprosto stoprocentní pocit-koncentrát.
Na krásu stále narážím.
Chvíli si přeju žít a žít…

Chtěla jsem vyčíst z očí tvých,
že mě máš rád.
Chtěla jsem vidět hruď,
když se dechem rozpíná.

Chtěla jsem cítit závan vůně
čím dál blíž.
Chtěla jsem vyčíst z očí tvých
něco jako „smíš všechno, smíš“.

„S vílou princ protančí rád
noci. A nechce se mu spát.“

Chtěla jsem vyčíst z očí tvých,
že mě máš rád.
Chtěla jsem vyhnat ze srdce
tvého démona.

„Já toužil dobýt srdce -
tvůj nedobytný hrad.
A z očí tvých jsem toužil
vyčíst, že jsem to já, už jenom já…“

Tam, kde se cesty schází

=> Les Choristes - Caresses Sur L´océan <=

On nabízí božský klid,
on dobře ví, co je boj,
má za sebou válek dost…

On nabízí sdílení…
Tam, kde se cesty schází,
tam se ráda vrátím…

Co se skrývá za bolestí?
Spjaté dlaně, ruce v pěstích,
celé tělo v divné křeči,
celý svět si protiřečí,
lže.

Smí, člověk smí prožít to,
co vezme dech, dodá sil,
jen jednou a stěží…

Smí po dobu určitou
mít pocit, že je pevný.
Pocit zřídka zjevný.

Co se skrývá za bolestí?
Spjaté dlaně, ruce v pěstích,
celé tělo v divné křeči,
nepřijímá žádnou péči.
Lže.

Óda na rychlost (For L.T.W.)

=> ZHU - Faded <=

Prostě to vzdávám,
nerozumím slovům,
která říkáš…

Prostě to vzdávám,
nerozumím tomu.
Ty už taky vzlykáš.

Opona spadla,
není důvod hrát si,
pomáhat mi…

„Zase se zvedne.
Jen co oči otevřeš,
jen co vstaneš.“

Jak se vstává
s obličejem od prachu
a s krví v uších?

„Vím, ztuha.
Po těžkostech ale
rozzáří se duha.

Dohodneme příměří
a Ty hned brzdy stikneš?“

A ty mě chceš zastavit?
To vážně riskneš?

„Shodneme se na detailu,
že už je to vážný?“

Ty jsi tady šéf
a hlavně anděl strážný.

„Důrazně Tě varuju, že
překračuješ čáru.“

Možná brzy přijde čas
i na famfáru.

„Shodneme se na detailu,
že už je to vážný?“

Ty bys měl mít přehled
jako anděl strážný!

„Shodneme se detailu,
že už to má grády?“

Co chceš dělat? Otočit se
ke mně zády?

„Ještě je čas na příměří,
poslouchej mě, blázne.

Ani anděl jednou z toho
nevyvázne.

Ještě je čas na dohodu,
po dobrém to půjde.“

Můžu přidat, ale vy už
nezrychlujte.

„Ještě se dá zachránit
i celý Tvoje zdraví.“

Já chci zemřít mladá,
přesně tak, jak pravím.

Vzdávám to, vzdávám,
moje chyba, měla jsem
Tě vážně brát…

Teď Ti dávám
věčnou svoji duši.
To se někdy stává…

Už to vzdávám,
nevzlykej, dělal jsi všechno,
co jsi zvládal.

A někdy
je nad možnosti andělů
ochránit hvězdy.

„Nabízel jsem příměří
a varoval Tě mockrát.

Nevím, jestli zrovna takhle
chtělas vyhrát.

Teď tu můžu leda
polykat svý vlastní slzy.

Bylas odvážná
a osud? Ten byl drzý.“

Dovolím si konstatovat,
že to za to stálo.

K nirváně mi chybělo
jen takhle málo.

„A že ležíš dole v prachu,
to už je Ti jedno?“

Však oni mě najdou,
však oni mě zvednou.

„Ty jsi byla odvážná
a tohle osud trestá.“

V tomhle vždycky vynikal.
Laciná gesta.

„Co mám napsat do hlášení?
Že to bylo rychlý?“

Poetický, úžasný.
I zvony ztichly.

„Shodneme se aspoň v tom,
že akce byla čistá?“

Srdce bilo krásně rychle,
jsem si jistá.

„Shodneme se na detailu,
že sis o to řekla?“

Ber to, jako bych si k prosbě
ještě klekla…

Ukradl křídla andělům

=> Niki & The Dove - Mother´s Protect (Goldroom Remix)

Když vlna přichází,
chvěje se vzduch…
Pak oči přivírám,
zavírám kruh…

A věřit mi to nemusíš,
nejspíš je to jen sen.
Jen překrásná vidina,
co přichází sem…

Jednou mě přesvědčil,
už mě v hrsti má,
zastaví okamžik,
nikdo to nepozná.

A se svou něžnou úctou

skloní se až sem.
A než se rty dotknou,
chvěje se i zem.

On má křídla!
Kde je vzal?

Není pozván,
přesto přivítán…

Kde je psáno,
že zmizí?

On má křídla,
sebral je andělům?

Bez pochyby
pochlebuje snům,

bez pochyby
přiživuje žár…

„Dáme v oheň
trochu oleje.

Vážně nepálí,
jen Tě zahřeje.“

Není pozván,
přesto očekáván…

Zase zastav
chvíli společnou,

když se blížíš,
prodíráš se tmou.

Když mě žádáš
s pokorou…

Na hoře poklekl
a díval se v dál.
Vůbec nic neříkal,
ale v duchu se ptal,

kolik asi dní
máme společných.
Kolik asi let
nám shora dopřejí.

„Trávit čas na zemi,

to se nedělá…

Zprávu Ti píšu,

pošli kód od svých snů.

Nechci Ti bušit
na spánky.“

Ukradl křídla.

Možná andělům.

Můžu se bránit
do konce našich dnů.

Ale stejně,
štěstí, že ho mám.

Možná křídla
ukradl andělům.

S jistým šarmem,
k ctnostným účelům.

S elegancí
sobě vlastní…

Nemůžu odmítnout
tohle objetí.

Dobrovolně
v příjemném zajetí.

Hřeje to,
že to smím jenom já.

Smršť

=> Alex Hepburn - Under <=

Na náhody
už nevěřím,
už nejsem malá
a růžový brýle
dávno nenosím.

Ale ve světě, ve kterým
nic není jistý,
věřím snad naivně v city
jasný, čistý.

Zpívat, jenom aby nebylo
ticho a konce mělo,
neumím…

Když je krásně, když jsi blízko,
jenom ruku k tobě vztáhnout,
s tebou uletět
do svý skrýše.

Když tvůj úsměv pálí,
když se díváš jen tak,
když se divíš, kde se vzala,
tu se vzala… Smršť!

Je nad slunce jasnější,
co srdcem běží
a proč se hlava brání.

Jen někoho mít,
kdo se zasměje,
až se budu smát já sama.
Každý pro někoho chce být
tímhle někým.

Příští stanice je zbláznění
z vášně, radosti. Kde se bere?
Není pozdě, není brzy,
není důvod a není ani příčina…
Jenom určení.

Je to přece snadný,
ač se to nezdá,
šance na pohled malá,
přesto jsem se chtěla zeptat… Smím?

Nejsi sám, jsem s tebou já.
A bolesti mohou být poloviční.

Smutek zažehnám, to udělám.

Tohle přece někdo dělá.
Proto chci být jenom někým,
tím tvým někým.

Nechci plýtvat frázemi,
zhrzeně v koutě na zemi
sedět. Umím mnohem víc!

Nechci brečet, ale slzy jsou
řekou drsnou, svébytnou.
Nevím, co víc dělat než to říct.

Je nad slunce jasnější,
co srdcem běží
a proč se hlava brání.

Proč se bojíš jít…
Přesto jednoduše chci,
chci být tím tvým někým,
prostě někým.

Když se nerozední

=> Linkin Park - Roads Untraveled <=

Pátráme nepokrytě,
ideál ve výšinách,
s hlavou skloněnou
hledáme proměnnou.
A vzpomínky kolem plavou.

Krásně je na tom světě.
Zlom přichází nečekán.
Sama deprese si tě pohýčká.
Ve své království tě odnese.

Neptat se po smyslu!
Beze všech rozmyslů letět!
Nehledat příčiny, neřešit, co zítřek dá!

Dneškem to nekončí,
před sebou zase mít svět!
A za sebou jenom těch několik
nepěkných dní.

Neptám se po smyslu,
ve dnech, kdy apatie
v mysli se usadí, nedá se odehnat.

Od světa dělí mě pás
velehor a snad čas.
Krásně je na světě,
zvlášť, když se nerozední.

Pátráme bez výsledků,
jen abychom pátrali.
S hlavou skloněnou
v boji o neznámou.
Ať všichni jdou, ať jdou.

Neptej se po smyslu,
beze všech rozmyslů uleť!
Když je cíl cesta, ať neskončí, klidně si přej!

Dneškem končí svět,
o pohled nestojím.
V hlavě jenom nic a prázdno.

Duši odevzdám,
jen mít klid, přísahám.
Je složitý najít ten správný lék?

Opilá silueta (Řečník na tribunách)

=> Kavinsky - Roadgame <=

Přestože je leden, srdce šílí,
srdce blázní,
je nám horko, je nám sladko,
odvážlivci nehorázní.

Opití svým vlastním bytím,
opití svým vlastním stínem
brouzdáme se po kolena
žhavou lávou s hermelínem

na ramenou. Není pravda,

že by hlavy byly čisté,
jedno je však bez pochyb,
to jedno je však jistojisté…

Na dně lahve realita…
Lahev stojí nedopitá.
Pod tlumeným světlem jenom
silueta jednolitá.

Ranní šero ruší tanec.
Kde se stále bere síla?
Poblouznění velvyslanec
dolévá. Však dál nám svítá.

Opojení zvědavostí,
co se stane, když nás najdou,
unavení usínáme
opojení hříčkou samou.

Dokážu ti vyjmenovat
svoje strachy bez váhání.
Pokud se sám nezachráníš,
nikdo už tě nezachrání.

Co když basy vynechají,
houslím praskne jedna struna?
Chceme další extatický stav
řečníka na tribunách.

Dokážu ti vyjmenovat
svoje strachy bez váhání.
„To, co chceme, uděláme,
nikdo nám v tom nezabrání.

Není důvod bát se předem.“
A co děsy z minulosti?
„Není důvod historii
dávat prostor v současnosti.

Zkrátka jsme se probudili
pobláznění vlastní touhou.“
Budeme-li chtít, rozumu
už se od nás nedomohou.

Máme prostor, máme čas
a sílu na své vlastní zrání.
Když se nezachráníme my,

nikdo už nás nezachrání.

Planá slova, marná snaha
srovnat si nás manuálem.
Přicházíme náhle,
přicházíme takřka nenadále.

„Není důvod bát se zítřka,
třeba nám ho není přáno.“
Budoucnost je nejistá
a nejisté je další ráno.

„Nebudu mít strach,
dokud ze svých snů mě nevyhostíš.“

Není důvod do přítomna
brát zklamání z minulosti.

„Nebudu se bránit další
vestavěné realitě
v lahvi vína, poznáme se
v siluetě jednolité.“

Království nicoty

=> Kavinsky - Suburbia <=

On přišel sám…
On přišel sám, aniž by ho
někdo nějak zval,
on přišel tak, jak to
všichni dlouho čekali,

on přišel tak, jak to
přesto nikdo nečekal,
můj život vzplál,
aniž by se mě někdo ptal.

Nikdo se netázal,
jestli to chci,
dáme si šanci a
dáme si naději?

Nějak se stalo, že
ten plamen zažehli,
snad se zmýlili,
možná to popletli…

Není to náhoda,
i chyby tvoří svět,
zmýlená že neplatí?
V srdci mi roste květ.

V hlavě podezření,
že se nezměníme jen tím,
že se k sobě přiblížíme,
vyvrať mi ho, žadoním.

Nemám ani zdání,
co se po mně bude chtít,
a že nejtěžší úkol
bude prostě žít.

Je to úzkost,
která bodá v hlavě,
která v srdci pálí
a donutí mě sednout…

Řítím se bezhlavě ulicí,
myslím si jenom to, co chci,
mám navrch, v hlavě kus prázdnoty,
stačí jen krok do království nicoty.

Přichází smír se vším nebytím,
reflexem bráním se a rozsvítím,
abych zahlédla jen na chvíli,
co ve mně lidi sprostě pohřbili.

Mám vizi, jen mě nechte
ji prožívat,
mám tezi, jen mě nechte
ji potvrdit.

Mám dojem, že
jednou větou zvládnu říct
ten projev,
co jiným trvá roky.

Co jiným trvá léta,
dokážu říct z fleku,
je to jedna věta.

Dokážu říct pravdu,
nikdo nechce slyšet…
Po čele stéká pot
něco lechtá v břiše.

Není to daleko
do mýho království,
do říše smíření
se sladkým nebytím.

Pár kroků dopředu
a jeden skok,
nevyšlo to? Nevadí,
zkusíte to napřesrok…

Sundavám si brýle,
růžová je dávno passé,
dokola si opakuju,
opakuju si to zas…

Chytám se volantu,
stéblo poslední,
zaveď mě na místo,
kde se mi rozední…

Řítím se bezhlavě ulicí,
v žilách adrenalin, v očích smích.
Ústa se všem křiví výstrahou,
nezměníte nikdy pověst neblahou.

Řítím se, oči mám zasněný,
rytíř si právě vzal brnění.
Mám navrch, v hlavě kus prázdnoty,
stačí jen krok do království nicoty.