Stáváme se epochou

=> Grendel - Chemicals and Circuitry <=

„V hlavě nechám dunit si bas, znít tóny,
tělo tančí a zcela němý je hlas,
ďábelský úsměv a horký pot,
jsem vládcem lidí, jsem vládcem mas.

Není mi patnáct a nemám strach
vracet se domů nad ránem,
jen ať mi v hlavě duní bas,
ať jsem věčně tak sladce omámen.

Plný energie, žití, síly,
princové a jejich dobrý víly,
trosky, ti, co mě teď nenávidí,
jen ať táhnou, rád je neuvidím.

Plný energie, žití, síly,
pot a vůně už se dávno slily,
na háku mám věčnost svýho bytí,
osamělý jezdec po požití…“

Nikdo se neptá, jestli se to smí
a jestli je to legální.

Zkrátka si jedeme svou show

a svět nám leží u nohou.

Nikdo se neptá, jestli se to smí
a někoho to neraní.
Prostě jsme rozjeli svůj vlak
a zastavit nás nemohou.

„Každý z nás je v jádru drak!“
Zastavit nás nemohou.

„Půlnoc je jak poledne a ty tančíš,
přede mnou už se neschováš,
za ďábelským úsměvem se ztrácím
v davu. Kam zmizela, když si chci hrát?

Spleť končetin a hluku tolik, že
neslyším ani vlastní tok
myšlenek, jen ji nevyplašit,
jen si ji najít a jí se odevzdat…

Příval euforie, štěstí. Síla!
Z čela si pot ještě utírám,
budu princ a ty zkus být má víla.
Cenu útěchy já odmítám.

Máme toho ještě plný žíly,
v hlavě duní silný, silný bas,
žádám všechny, aby pochopili
nejkrásnější ze všech světa krás…“

Nikdo se neptá, jestli se to smí
a jestli je to legální.
Prostě si jedeme svou show
a stáváme se epochou.

Nikdo se neptá, jestli se to smí
a někoho to neraní.
Jenom jsme našli správný styl
a svět nám leží u nohou.

„Našli jsme si vlastní styl!“
A zastavit nás nemohou!

Růžový brýle na export

=> Absurd Minds - Body <=

Ukaž mi jediný den,
kdy není nutný pád
a kdy nenutí tě život,

abys vstal zas
a vykročil vpřed
a šel, abys našel
konečnou odpověď.

Vítr stromy ohýbá,
stíny děsí, když je tma
a poblikává světlo v ulici.

Vítr na mě křičí,
stojím na jehličí
a nemám ani tušení,
jak dostanu se pryč.

Nohy ztuhly ve chvíli,
kdy se stíny míhaly…

Opona už spadla, teď je tma
a spustil se i déšť.
Není to jedno, jestli dýcháme?

Nechápeme, slabě vnímáme
a šancí nemáme
ani trochu, natož dost.

Padá obloha na mokrou zemi,
už se dotýká, zimou se otřásá.
Ono není lehký naučit se lhát,
nedá se nic dělat, musím vstávat.

Dej mi můj jediný den,
kdy nečeká mě zášť,
kdy můžu mít svůj sen.

Když nebe k zemi padá,
ve vzduchu visí zrada odvěká,
kterou nikdo nečeká.

Vítr víří hladinu,
teď ti všechno prominu,
jen mě dostaň dál.

Vítr hučí v uších,
copak jste snad hluší?
Křičí do všech stran
a nejde umlčet!

Srdce buší nejvíc, když
potřebuješ zmizet pryč.

Na místě se jen tak vypařit
a stopy nenechat, aby to mělo
trochu spád.

Opona, když padá, nemám strach,
v hluku se vytratím a nemusím
se lidí bát.

Tmavou ulicí se jen tak toulám,
kopu do listí
a myslím na štěstí.

Není to jedno, jestli dýcháme?
Stejně jen tak slabě vnímáme.

Nerouhám se, jen se dívám tak,
dívám se, jak naučil mě on.
Růžový brýle šly na export.

V princeznách

=> Melotron - Stuck in the Mirror <=

„Stíny v ulicích, lampa bliká
a Ty máš strach.
Tvůj dech cítím rtech.

Kolem nikde nic,
svět jako by stál.
Proč se bojíš? Nejsi tady sama.

Kolikrát už jsem ti říkal,
že nemusíš
bát se těch zvuků?

Kolikrát jsem tě uklidnil,
když plakalas
a nemohla dýchat?

Kolikrát už jsem ti říkal,
že stačí jen
podat mi ruku?

Kolikrát jsem tě poprosil,
ať miluješ
mě do slastnýho ticha?

Motor běžící, město za námi,
konečně jedeš se mnou pryč
mrazivou nocí.

Nikdo tady není, jestli chceš,
tak klidně blahem křič.
Dívej, co se mnou děláš…

Mám plnou hlavu pocitů,
když se tříští sklo
a padá k zemi…

Uvízli jsme v zrcadle
a já netuším,
jestli z něj chci ven.

Mám plnou hlavu pocitů,
když na svých rtech
mám nevyřčený

přání předem splněný
a na hrudi
opojný chvění.

Mám v hlavě spoustu otázek.
Kde se v princeznách
bere ta síla?

Mám v hlavě trochu nejasno.
Za co Ty mě máš,
když pro mě jsi víla?“

Palčivá

=> Absurd Minds - The Question <=

Toužil jsi někdy
po světě bez otázek?
Co když se nikdy nedočkáš?
Není to náhoda, že chceš nevypovídat.

Tak štípe, bodá, pálí otázka,
nekonečný dotaz a drsná nadsázka…
A měl bys být rozvážný,
než nějak odpovíš…

Než jim odpovíš.

Nevěř mýtům a přeslazeným lžím,
ten, kdo jim uvěří,
ten brzo narazí.

Jednou otázka vyvstane,
bude si žádat
přímočarou odpověď.
Ano, ne? Netušíme!

Co řekneš, až tě zapálí
uprostřed zimy?
Nemáš šanci prchnout pryč,
prostě narazíme.

Jednou na ni narazíš a poznáš
zapovězený tajemství.
Štípat pěkně umí, tím spíš,
čím je starší…

Má závažnější ráz, sama palčivost,
podívej se shora a uvidíš,
že to není náhoda,
to, v čem otázka tkví…

Jednou otázka vyvstane,
bude si žádat
přímočarou odpověď.
Ano, ne? Netušíme!

V hrudi tě sprostě zapálí
a neuhasí,
není divu, nestačí
v klidu popřemýšlet.

Palčivý dotaz, v hrudi žár,
není to náhoda, že zrovna
s tímhle
sis tak dlouho hrál.

Otázka bolí a odpověď
je v nedohlednu, tak ti solí
ránu,
ať si užiješ.

Kdybych uměl předvídat

=> Distain - Hole in the Moon <=

Jen co se ztratí z dohledu,
svět má tendenci šedivět,
jen co se ztratí z dohledu,
už je čas začít střízlivět

a počkat na něj pozítří
v půli cesty…
A přát si další polibek
svý hvězdy… 

„Jen vidím Tě rád a vidím Tě jít
po cestě do neznáma.

A nemusíš říct vůbec nic,
stačí jen mezi náma to zajiskření.

Pod Tvým pohledem taje sníh
uprostřed duše mojí šílený,
uprostřed noci zář.

Co Tě ke mně vede, když víš, co jsem zač?
Úspěšný, dobrý, milující,
jenže hazardér, riskující hráč...

Jen jedno místo v srdci mám
a možná Tě chci právě tam.
V davu, vřavě, v ulicích
je spousta lidí, jenže Ty

nemůžeš být jednou z nich,
oba víme…
Už jen Tvůj pohled a ten smích.
My smíme…“

My smíme žít, razit si osud svůj
do konce dní, stůj co stůj,
i malíř vzdal se radši svých skic
pro krásu Tvou duševní, neviděnou.

„Nevěřil jsem v nebe, ale teď už ho znám,
to, po čem jsem toužil, to najednou tady mám,
to, v co jsem doufal, jsi vyplnila, za to dík.

Krásně by mi bylo i v pekle, to vím,
jen před sebou Tě mít a vědět, že smím
ve vlasech Tě hladit…

Pohled, pod kterým taje sníh,
a na spadnutí je ten nejkrásnější hřích,
jen tiše čekám, co se bude dít…

Ovínění a půlnoc bije,
v rukách Tvoje horká šíje,
kdybych tak uměl předvídat…“