Slunce, co mi vyhaslo (pro Honzu)

=> Schiller & Unheilig - Sonne <=

Krátký to sen
o porozumění,
krátký to sen
a nic se po něm nemění.

V hlavě jen tma
a kolem nic,
kolem jen šum.

Poslal´s je pryč,
vrátil jsi klid
do mých vratkých dnů.

A i kdyby nic,
tak teď Tě postrádám!
Zmizel jsi dřív,
než jsme se stihli mstít,
jak káže vyšší řád.

I kdyby nic,
tak postrádám smích…
A k němu Tvůj dech.

Ty jsi byl slunce,
co zapadlo mi dřív,
než stihl začít den.

Ty jsi byl slunce,
muž s velkým eM,
roztrhal´s mlhu
a stal ses přítelem.

Nikdo netušil,
že se blíží soud.

Že ten dlouhý hovor
byl poslední.
Přichází konec dní.

I kdyby nic,
tak postrádám smích…
A k němu Tvůj hlas.

Byl jsi tím sluncem,
co mi dalo naději
na světlejší čas.

Byl jsi tím sluncem,
co hladilo tvář.
Ten žhnoucí poklad.
Osud je fakt skvělý lhář.

Obraz vybledlý,
vzpomínka je sen
a lesk se mění v mat.

Někdo zkřížil naše cesty
asi v naději,
že se to má stát.

I kdyby nic,
hoří spousta svíček
a v plamenech je to...

To nejhezčí světlo,
co sice přišlo včas,
jen moc brzy odešlo.

Ty jsi to slunce,
co mi vyhaslo.

Tíha a vzduchoprázdno

=> Kavinsky - Odd Look <=

Nebráním se vůbec,
když mě svléká tma,
žádný přemýšlení…

Mám Tě blíž, než umím
slovy vyjádřit.
Tíha mě netlačí, sním
o náruči.

Nevadí, nedýchám.
Nedýchám, nedýchám radši.

Spí celý město, vzduchoprázdno
v hlavě mám,
tentokrát nejsi v tom sám,
tentokrát…

Není mi přáno odejít dřív,
než spatříš stín,
než spatříš tvář zastíněnou,
než zhasneš, než mě políbíš.

Mám Tě blíž, než umím
slovy vyjádřit.
Oči se smějí, když ví,
že se zastydíš.

Nevadí, nedýchám.
Nedýchám, nedýchám radši.

Po zádech mráz,
když se na mě podíváš,
přejíždí, jak sám uzná,
uzná za vhodný.

Světlo a řád

=> Kavinsky - First Blood <=

„Uprostřed temný noci,
když jsem ztratil hlas,
když jsem viděl jasnou
duhu před sebou
a ostrý barvy…

Hvězdy svoji barvu
prudce měnily,
když jsem ztratil vůli
ještě vzdorovat.

Mlhavý obrazy.

Jen si uchovat ten
ze všech nejhezčí.

Intenzivní dojem,
spouště stisknutí,
když mi ruku svírá
někdo, kdo mě má rád…

A spánky bubnují.

Ten příval krve,
ten mi nedá spát,
noční prázdnotou
se k Tobě vydávám.

Chci světlo.
Chci řád.

Chaos za čelem,
pořádná spleť myšlenek.“

Rozbitá skla

=> Kavinsky - Nightcall <=

„Jako malý jsem se bál,
že nerozumím
tomu všemu kolem sebe
a že jsem bezmocný.

Doufal jsem, že až budu starší,
tak bude líp.
Některý věci jsem ale dodnes
nepochopil.“

Tam uvnitř je něco,
co nepochopíš.
Smíš o tom mluvit,
ale nepochopíš.

Ona se chytne
a nepovolí.
Smíš o ní mluvit,
stejně nerozumíš.

„Doufal jsem, že poslední noc,
kdy jsem se bál,
byla ta, když mi bylo pět
a bouřka nad náma.

S peřinou po bradu jsem si přál,
ať už je den.
A pak už nikdy nemít strach
z rozbitých skel.“

Tam uvnitř je láska
a tu nepochopíš.
Nikdy se neptá.
Když nepovolíš,

udeří silou
a trýzní Tě víc.
Až najednou zjistíš,
že se neubráníš.

Tam uvnitř je láska,
ta rozbitá skla.
Láska je smích i strach.
Ještě nerozumíš?

Sladší představa

=> De Vision - Dress Me When I Bleed <=

Bránou do pekel a snů
se prodíráme hned
po noci, po ránu.

Kam jen zmizel hřích,
co nás hřál?
A kolik že nám vzal,
sliboval? A dal?

Zmizela´s mi, když
chtěl jsem Ti být blíž.
Zbyla vůně a
tichá ozvěna.

Horkost zůstává,
je stále lákavá.
Ta sladká vzpomínka
a sladší představa.

Nechtěl jsem Tě mást,
nebo dát
důvod ke spěchu,
ke strachu, k útěku.

Teď se ptám, kde jsi,
kde Tě mám…
V posteli s nebesy
sám boj prohrávám…

Zmizela´s mi, když
chystal jsem se blíž,
chtěl jsem zašeptat,
že můžeš cokoli…

Že můžeš utíkat
a můžeš ujíždět.
Jen mi před tím slib,
že se vrátíš…

Věty

=> Röyksopp - Only This Moment <=

„Konstantní ticho
a potom ta rána,
chtěl jsem jen klid,
přišla jsi sama…

Přišla jsi ze snů.
Sevřený břicho,
pocit, že všechno bych
překonal, když…

Proti mně sedíš
a klidně se díváš,
odejdi se mnou,
pokud jsi sama…

Jen chvíle pouhá
a všechno je čirý,
nepustím Tě, aniž
dostal bych slib…“

Prý nejsou princové
na téhle planetě.
Prý nic není jasný
a všechno krásný
jednou se vytratí.

Přišel sem za mnou sám,
náhodou jenom zván.
V jarním dni teplém
on se svým světlem
vstoupil mi do mých dnů.

„Chtěla jsi slovo,
tak dal jsem Ti věty,
chtěla jsi chvíli.
Já spojit světy.

Neměl jsem tušení,
s kým mám tu čest.
Musel jsem mít Tvůj slib,
chtěl jsem Tě vést…

Chtěl jsem Tě hýčkat
a splnit Tvá přání,
na Tvoje víčka
snést slastné spaní

a překonat všechno,
co jde proti nám.
Po letech, která jsem
strávil tak sám.

Jenom ta chvíle
nás změnila navždy,
chtěl bych být s Tebou.
Ať to ví každý!

Jenom ta chvíle
dala nám směr –
postavit lásku
na několik vzpěr.

Chtěl jsem hrát sólo,
a potkal jsem Tebe.
Pekelně skvělá.
A nejspíš z nebe.

Chtěl jsem mít kontrolu
nad pocitem,
než jsi mě provedla
nejhezčím snem.“

Moment zkázy (For L.T.W.)

=> Naughty Boy - No One´s Here to Sleep <=

Vyhýbám se bolesti,
ujíždím a kličkuju,
když svodidla hladím,
šeptám do hluku…

Silnice se ukrývá,
mlha, šance mizivá,
v hlavě decibely,
snad se mi to zdá…

Nemám strach,
nemám, to bych
nebyla to já.

Sviť mi ještě chvíli, ať vím,
kde končí život a tma
začíná. Kde je ta tenká linie…

Všude, kam se podívám,
všude kousek Tě mám!
Chci spát! A jen tak pustit řízení…

Ruce, ty se nesmí chvět,
strach mě nesmí ochromit,
rychlost je ta síla,
co mě žene vpřed…

„Nedívej se do světel,
nepřemýšlej o ničem,
rychlost je ta síla,
co nás mění v led.“

Je to srdce bití,
prudký nádech,
rychlost, pýcha, pád.

Sviť mi ještě chvíli, ať vím,
kde končí hra a kde stín
začíná a číhá na momenty zkázy...

Všude, kam se jen podívám,
všude kousek Tě mám!
Chci spát! A jen tak pustit řízení…

Jen mi ještě chvíli měř čas,
život mi počítá každou
započatou minutu a

já nemám vůbec tušení…
Hlava spí, ruce spí. Spí!
Moment zkázy. Poslední.

Šla jsem s ním

=> Visions of Atlantis - Clerics Emotion <=

Na prokletí nevěřím,
na zázraky jakbysmet,
na pomluvy nedávám,
ale stěží odolávám lžím…

„Je spousta příběhů,
která o mně koluje.
A spousta těch, kteří
radost mají, když je zle.“

Trávíme čas navzdory všem
společně, krásně. Bojujem´.

Je to prokletí, nebo výsada?
„Je to znamení, nebo zapadám?“
V šedi tváří všech, kteří nežijí.
V tvářích pobledlých lidských zmijí.

Na příběhy já nehledím,
které o Tobě jdou.
Stále za Tebou, světlem, šerem, tmou
jdu a nechci vůni Tvoji ztratit.

„Jednou jsem řek´, že jakmile
důvěru získáš si mou,
půjdeme všem navzdory vpřed,
jsme ti, kteří se milujou,
jsme ti, co jim odporujou.“

Je to prokletí, nebo výsada?
Žije v zajetí… „Zrady a spásy.“
Trvá staletí. To už zamlada…
Věčný kolotoč a k tomu ty hlasy!

„Snad malá šance…
A možná boží mlýn…
Ve světě rozmarných…

Snad malá šance
v rukách Tě svírat…
Odpověď získat.
A milovat.

Vzpomínáš, byl jarní chlad,
hřál jsem Tvou ruku. Rád.
Bez chtíče, s čistým úmyslem.
S čistým úmyslem z lásky Tě hřát.“

Bez chtíče a bez výhrad
a beze strachu z pádu
šla jsem s ním.

Je to prokletí, nebo výsada?
Trvá staletí a… „A není mi známo…“
Kde má počátek, kdy s ním skoncujem´…
Trvá.

Speak slowly

=> Imagine Dragons - Radioactive <=

Spousta slov mi uniká,
mluv pomalu.
„Já nic neříkám.“
Spousta slov se vytrácí.

Noční jezdec se svou tmou,
s osamělým refrénem
v uších, sám se sebou.

Vyvstává nevyřčená myšlenka
s otazníkem v závěru.
Začne nová éra, tak se dívej.
Začne nová éra, jen se dívej.

Není to jedno. Není to jedno?

Když utíkat nestačí
a k tomu ještě ztrácí dech,
překonám to mlčení.

Když nestačí jen utíkat
a nejen pýcha předpovídá pád,
pak teprv ocení…

Vykřiknu dosud tajnou myšlenku,
sama sebe děsím. Řvu.
Ještě trochu dýchej, chvíli dýchej.
Začínáme znovu. Tak se dívej.

My šanci máme. My šanci máme!

Měníme čas, měníme styl.
Ne napořád, ne vždy jsme in.

Počítám kroky podél krajnice,
za tebou se prodírám.
Přijde nová éra, tak se dívej.
Začínáme znovu, v klidu dýchej.

Poslední jednání

=>Röyksopp - Triumphant <=

Nesvítí z oblohy, temnota napoví,
blíží se pověstný poslední jednání,
nemáme bez pochyb zrovna moc na výběr,
trápit nás nemusí obvyklý váhání.

Nesvítí z oblohy, zima je ukrutná,
hřeje mě pocit, že konečně přijde ta
chvíle, kdy skončí se věčný boj o žití,
když síly dochází, člověk se nezdráhá.

Nesvítí z oblohy, v náruči nejhezčí
teplo je, hřeje mě pocit, že neskončím
sama v těch plamenech, který nás sežehnou,
když síly dochází, člověk se neloučí.

Když se hradby všude kolem hroutí,
když se zlomky skály dolů valí,
když se svaly v křeči samy kroutí,
neplakejme, přece nejsme malí.

Ve dvou se to v peklo lépe táhne,
nikoho to ani nezarmoutí,
když se svaly samy znovu napnou
na začátku naší nový pouti.

Až se za obzorem světlo zjeví,
na hradby se spolu postavíme
a než amok zase v poklid přejde,
spojme naše duše v jednu duši.

Spojme naše těla v jedno tělo,
dřív než záblesk spálí všechno kolem,
po okolí hrůzostrašně hřmělo,
hlava z blesků neúprosně bolí.

Vybírat si umí každý, ale
kdo dokáže jenom odolávat?
Přejeme si lidi nepotkávat,
přejeme si zmizet ze svých rolí.

Až uslyšíš další silný hřmění,
nezapomeň moje ruce držet,
ať nás plamen vezme oba naráz,
ať nás blesky oba naráz skolí.

Když se do hor valí oblak kouře,
když se na nás chystá dalších bojů,
máme po krk všech těch nepokojů,
z hradeb uletíme, máme křídla.

Když se hradby všude kolem hroutí,
když se zlomky skály dolů valí,
ani trochu nás to nezarmoutí,
my dva jsme se milovali.

Nesvítí z oblohy, temnota napoví,
blíží se pověstný poslední jednání,
nemáme bez pochyb zrovna moc na výběr,
trápit nás nemusí obvyklý váhání.

Boj s peřinou

=> Trust - Candy Walls <=

V srdci sníh a mráz,
slunce pálí cejch,
řeka boří hráz.

V dešti v ulicích
bytost tančící,
toužící.

Kdo chtěl spojit svět
s představou
o klidu?

Máme na výběr?
Mezi námi
nekonečno snů.

Vlasy ve větru,
dotyk vzdálený,
nekonečná pouť.

Líbám tvoje rty,
nejednou
a ne náhodou.

Plním papíry
sladkým vyznáním,
který zahodím.

Patetický pláč,
abys pochopil,
že mě vážně máš.

A stále sním
o dotycích…

Nevědět, zda smím…
Smrtící…

Ten noční boj
s peřinou…

Když vzdechy zní
krajinou…

Přesládlý vyznání,
čert ho vem.

On vyzvání.
My neberem…

S rozvahou

=> Visions of Atlantis - The Poem <=

„Sám v překrásnym pokoji,
nikoho tu nechci mít,
ale Tebe bych si přál.

Umoudřil se kolem svět,
přesto boje vyvstaly
v srdci kopím bodaným.

Víš, že za to můžeš sama Ty,
že se v nocích opíjím.

Odhalila jsi mi svou
lásku pěkně s rozvahou
a teď jsem tu zase sám!

Na cokoli se podívám,
kousek Tebe ve všem mám.
Jednoduše zůstaň se mnou…
Navždy!“

V tortuře se vyžívám,
v trápení Tvém systém mám.
A jsem ráda, že to klape.

Přes Tvou bolest musím říct,
že hluboko se zarýváš
a dny jsou prázdný, když musím pryč.

„Vždyť já
na rtech ještě po třech dnech
cítím vůni dechu. Nech
mě chvíli užívat si krásu.

Vždycky v tenhle okamžik
budí se ve mně ten romantik,
splní to, co slíbí.
Věř mi.“

Byla to jen náhoda?
„Co, tahle je jiskra života?“
Byla to jenom náhoda?
„Bez Tebe jenom prázdnota.

Prosím…
Dřív než hruď mi rozdrtí
a srdce znovu pobodá,
nech mě ještě krátkou chvíli…

Nech mě vlasy pohladit,
energii ucítit,
nech mě strávit s Tebou další
krásnou noc!

Splním, co si budeš přát,
když mě bude Tvůj dech hřát
navěky na prsou!“

Vůči mě nemáš žádný dluh,
bezelstná je láska má,
jsi jediný, komu ji dávám.

Werther a Gray

=> Grendel - Timewave Zero <=

Naivních veršíků bylo dost,
nejsem Hálek, abych psala
pro radost.

Naivních veršíků mám víc než dost,
nejsem z dávných dob pěvec,
abych pěla skvost.

V srdci mám zlost a je příjemná,
krvácí rány,
je doba zlá.

V srdci mám pýchu a čekám pád
a nečekám, že mě
svět bude mít rád.

Od dob, kdy Goethe Werthera zastřelil
a Gray se uviděl,
jsem realista, musím žít,
nemám na výběr.

Od dob, kdy smysly otupěly, jsem
pouhopouhým nástrojem,
Po mně přijde potopa.
Piju svůj pozdní sběr.

Teploměr zůstal na nule,
je mi podivně krásně
a bude zle.

Jen co se najdeš v obraze.
Tvář samá jizva
a ve hře vše.

V srdci mám zlost a je příjemná,
krvácí rány,
je doba zlá.

V srdci mi chybí pokora.
Víš, co mi můžeš,
světe? Ha!

Od dob, kdy Werther spánek zaměřil
a potom stiskl, prásk.
Dorian se vyděsil,
když obraz viděl,

od dob, kdy Werther sobě podlehl,
bezva, jenom houšť!
Zmrazme peklo, spalme zem!
Ať po mně zbyde spoušť!

Jsem stín, co prochází se polednem,
ze země zvedne se jen ten,
kdo má pýchy dostatek,
pokory ani špetku.

Smích, co všechny pěkně překvapil,
a střelná rána do čela,
bodnutí do zad, příteli,
tohle se zatraceně…

V záři reflektorů

=> Liquid Divine - Sojourner <=

„V záři světel a lamp
zemřít odmítám,
reflektor osvítil tvář,
na pódiu sám…

Na pódiu sám jsem stál,
do hlediště řval
a šťastný byl, vždyť…

Zavařil jsem osudu
na pořádný bolehlav,
na správném místě.

Zavařil jsem osudu,
myslím, žes to postřehla,
ve správný čas.

Kolik musí láska brát
a kam s ránem chodí spát?“
Má láska nespí.

„V záři reflektorů
zemřít odmítám.
V tónech tvojí hudby
zvolna pluju dál.

Zpečetil jsem předpověď,
čekám řádný soud
na správném místě.

Ve hře stínů a tmy
potácím se sny.

Ve hře pro bezcitný
dál už nechci hrát.
Ve správný čas…

Jen mě nechte ve vlnách
nadosmrti plout…
Ve správný čas…“

Na počátku výkřik byl,
utichl a temný splín
nám hrdlem protékal.

A pak reflektor
ozářil nám svět
a nenechal nás…

„Na kolena kdybych pad ´,
tisíckrát bych musel vstát…“
Láska nespí.

Stáváme se epochou

=> Grendel - Chemicals and Circuitry <=

„V hlavě nechám dunit si bas, znít tóny,
tělo tančí a zcela němý je hlas,
ďábelský úsměv a horký pot,
jsem vládcem lidí, jsem vládcem mas.

Není mi patnáct a nemám strach
vracet se domů nad ránem,
jen ať mi v hlavě duní bas,
ať jsem věčně tak sladce omámen.

Plný energie, žití, síly,
princové a jejich dobrý víly,
trosky, ti, co mě teď nenávidí,
jen ať táhnou, rád je neuvidím.

Plný energie, žití, síly,
pot a vůně už se dávno slily,
na háku mám věčnost svýho bytí,
osamělý jezdec po požití…“

Nikdo se neptá, jestli se to smí
a jestli je to legální.

Zkrátka si jedeme svou show

a svět nám leží u nohou.

Nikdo se neptá, jestli se to smí
a někoho to neraní.
Prostě jsme rozjeli svůj vlak
a zastavit nás nemohou.

„Každý z nás je v jádru drak!“
Zastavit nás nemohou.

„Půlnoc je jak poledne a ty tančíš,
přede mnou už se neschováš,
za ďábelským úsměvem se ztrácím
v davu. Kam zmizela, když si chci hrát?

Spleť končetin a hluku tolik, že
neslyším ani vlastní tok
myšlenek, jen ji nevyplašit,
jen si ji najít a jí se odevzdat…

Příval euforie, štěstí. Síla!
Z čela si pot ještě utírám,
budu princ a ty zkus být má víla.
Cenu útěchy já odmítám.

Máme toho ještě plný žíly,
v hlavě duní silný, silný bas,
žádám všechny, aby pochopili
nejkrásnější ze všech světa krás…“

Nikdo se neptá, jestli se to smí
a jestli je to legální.
Prostě si jedeme svou show
a stáváme se epochou.

Nikdo se neptá, jestli se to smí
a někoho to neraní.
Jenom jsme našli správný styl
a svět nám leží u nohou.

„Našli jsme si vlastní styl!“
A zastavit nás nemohou!

Růžový brýle na export

=> Absurd Minds - Body <=

Ukaž mi jediný den,
kdy není nutný pád
a kdy nenutí tě život,

abys vstal zas
a vykročil vpřed
a šel, abys našel
konečnou odpověď.

Vítr stromy ohýbá,
stíny děsí, když je tma
a poblikává světlo v ulici.

Vítr na mě křičí,
stojím na jehličí
a nemám ani tušení,
jak dostanu se pryč.

Nohy ztuhly ve chvíli,
kdy se stíny míhaly…

Opona už spadla, teď je tma
a spustil se i déšť.
Není to jedno, jestli dýcháme?

Nechápeme, slabě vnímáme
a šancí nemáme
ani trochu, natož dost.

Padá obloha na mokrou zemi,
už se dotýká, zimou se otřásá.
Ono není lehký naučit se lhát,
nedá se nic dělat, musím vstávat.

Dej mi můj jediný den,
kdy nečeká mě zášť,
kdy můžu mít svůj sen.

Když nebe k zemi padá,
ve vzduchu visí zrada odvěká,
kterou nikdo nečeká.

Vítr víří hladinu,
teď ti všechno prominu,
jen mě dostaň dál.

Vítr hučí v uších,
copak jste snad hluší?
Křičí do všech stran
a nejde umlčet!

Srdce buší nejvíc, když
potřebuješ zmizet pryč.

Na místě se jen tak vypařit
a stopy nenechat, aby to mělo
trochu spád.

Opona, když padá, nemám strach,
v hluku se vytratím a nemusím
se lidí bát.

Tmavou ulicí se jen tak toulám,
kopu do listí
a myslím na štěstí.

Není to jedno, jestli dýcháme?
Stejně jen tak slabě vnímáme.

Nerouhám se, jen se dívám tak,
dívám se, jak naučil mě on.
Růžový brýle šly na export.

V princeznách

=> Melotron - Stuck in the Mirror <=

„Stíny v ulicích, lampa bliká
a Ty máš strach.
Tvůj dech cítím rtech.

Kolem nikde nic,
svět jako by stál.
Proč se bojíš? Nejsi tady sama.

Kolikrát už jsem ti říkal,
že nemusíš
bát se těch zvuků?

Kolikrát jsem tě uklidnil,
když plakalas
a nemohla dýchat?

Kolikrát už jsem ti říkal,
že stačí jen
podat mi ruku?

Kolikrát jsem tě poprosil,
ať miluješ
mě do slastnýho ticha?

Motor běžící, město za námi,
konečně jedeš se mnou pryč
mrazivou nocí.

Nikdo tady není, jestli chceš,
tak klidně blahem křič.
Dívej, co se mnou děláš…

Mám plnou hlavu pocitů,
když se tříští sklo
a padá k zemi…

Uvízli jsme v zrcadle
a já netuším,
jestli z něj chci ven.

Mám plnou hlavu pocitů,
když na svých rtech
mám nevyřčený

přání předem splněný
a na hrudi
opojný chvění.

Mám v hlavě spoustu otázek.
Kde se v princeznách
bere ta síla?

Mám v hlavě trochu nejasno.
Za co Ty mě máš,
když pro mě jsi víla?“

Palčivá

=> Absurd Minds - The Question <=

Toužil jsi někdy
po světě bez otázek?
Co když se nikdy nedočkáš?
Není to náhoda, že chceš nevypovídat.

Tak štípe, bodá, pálí otázka,
nekonečný dotaz a drsná nadsázka…
A měl bys být rozvážný,
než nějak odpovíš…

Než jim odpovíš.

Nevěř mýtům a přeslazeným lžím,
ten, kdo jim uvěří,
ten brzo narazí.

Jednou otázka vyvstane,
bude si žádat
přímočarou odpověď.
Ano, ne? Netušíme!

Co řekneš, až tě zapálí
uprostřed zimy?
Nemáš šanci prchnout pryč,
prostě narazíme.

Jednou na ni narazíš a poznáš
zapovězený tajemství.
Štípat pěkně umí, tím spíš,
čím je starší…

Má závažnější ráz, sama palčivost,
podívej se shora a uvidíš,
že to není náhoda,
to, v čem otázka tkví…

Jednou otázka vyvstane,
bude si žádat
přímočarou odpověď.
Ano, ne? Netušíme!

V hrudi tě sprostě zapálí
a neuhasí,
není divu, nestačí
v klidu popřemýšlet.

Palčivý dotaz, v hrudi žár,
není to náhoda, že zrovna
s tímhle
sis tak dlouho hrál.

Otázka bolí a odpověď
je v nedohlednu, tak ti solí
ránu,
ať si užiješ.

Kdybych uměl předvídat

=> Distain - Hole in the Moon <=

Jen co se ztratí z dohledu,
svět má tendenci šedivět,
jen co se ztratí z dohledu,
už je čas začít střízlivět

a počkat na něj pozítří
v půli cesty…
A přát si další polibek
svý hvězdy… 

„Jen vidím Tě rád a vidím Tě jít
po cestě do neznáma.

A nemusíš říct vůbec nic,
stačí jen mezi náma to zajiskření.

Pod Tvým pohledem taje sníh
uprostřed duše mojí šílený,
uprostřed noci zář.

Co Tě ke mně vede, když víš, co jsem zač?
Úspěšný, dobrý, milující,
jenže hazardér, riskující hráč...

Jen jedno místo v srdci mám
a možná Tě chci právě tam.
V davu, vřavě, v ulicích
je spousta lidí, jenže Ty

nemůžeš být jednou z nich,
oba víme…
Už jen Tvůj pohled a ten smích.
My smíme…“

My smíme žít, razit si osud svůj
do konce dní, stůj co stůj,
i malíř vzdal se radši svých skic
pro krásu Tvou duševní, neviděnou.

„Nevěřil jsem v nebe, ale teď už ho znám,
to, po čem jsem toužil, to najednou tady mám,
to, v co jsem doufal, jsi vyplnila, za to dík.

Krásně by mi bylo i v pekle, to vím,
jen před sebou Tě mít a vědět, že smím
ve vlasech Tě hladit…

Pohled, pod kterým taje sníh,
a na spadnutí je ten nejkrásnější hřích,
jen tiše čekám, co se bude dít…

Ovínění a půlnoc bije,
v rukách Tvoje horká šíje,
kdybych tak uměl předvídat…“

DJ Bouře

=> Distain - Conversation Overkill <=

„Ve vteřině ustal všechen hluk.
Bála ses hnout, zůstal jsem stát.
Podivný to před bouří klid.
Nešlo se nad tím nepousmát.

Nejdřív ta zář a pak to ticho,
zvláštní, úchvatný a neznámý.
A Tvoje oči zářící.

Chtěl jsem se hvězd jen tak dotknout
a jednu vzít…
Vložit Ti ji do vlasů.
Vztáhnout ruku k nebesům.“

Než DJ Bouře spustí basy
a začne déšť,
černý mraky nad hlavou
bezelstně se potáhnou.

Až v posvátný tmě
blesk je zjeví,
tak mě drž a hřej si mě na prsou,
se svou krásnou pokorou.

Bubeník (For L.T.W.)

=> Frida Gold - Wovon Sollen Wir Träumen <=

Sedím na břehu,
ve městě u řeky,
do slunce se dívám.

V tom on přichází,
jen mě pohladí
a začíná hrát naši hru…

Schován v kulisách,
nikým nespatřen
ve stínu mladých lip.

Splynul mi se stínem,
vyvstal a připomněl se,
aby dodržel svůj slib.

Ještě stále dýchá
ta naděje,
že tu je, někde je!

Ještě pořád říkám,
že přežije,
že přijde zpět,
že změní svět!

A mám takový pocit,
jako by tu stál,
do vody se díval
a jen se usmíval.

Že on bubnuje v srdci,
co mně pumpuje krev,
že jemný je jak samet,
a silný jako lev.

Vyprávěj
lidem o vášni,
co mezi námi není.

Jsi mi přisouzen,
buďme odvážní,
čistá láska se dnes cení.

Můžeš mlčet i řvát,
můžeš mě milovat
a pozorovat se mnou Labe.

Můžeš klidně se smát
všem mým představám…

Když se ke mně blíží
v paprsích,
hořím
ve tvářích.

Když se na mě dívá,
netuším,
co přijde dřív…
Jsem bezbranná!

Chci, abys četl
nám osud z hvězd,
chci tu zůstat,
v nejkrásnějším z měst.

Ať se dívá
anděl pozlacený,
mně stačí Labe,
Zwinger, Drážďany.

Varují hlasy:
On nehodný byl,
tak trochu bohém,
co nestřídmě pil.

Vidíš ho sama
a slyšíš ho jen
proto, že věříš,
v ten jeho sen.

Zmatený sen.

Já si přeju tančit
a dýchat vůni Tvou
a na břehu Labe
jen se vznášet…

Když Altstadt svítí,
je všude klid,
celou noc chci
protančit.

„Ano, Altstadt svítí,
všude je klid,
letmo zkouším
Tě políbit.

Že není to vášeň
a není to chtíč,
nechápou lidé,
oni nechápou nic.“

Že vidím Tě sama
a ostatní ne,
to není můj problém,
spíš jen strategie.

„Jednou přijde chvíle,
kdy esy v rukávech
zasypu Tě celou,
vezme Ti to dech.“

Díky, že jsi se mnou,
že se mnou tančíš dál
a ani v těžkých chvílích
bubnovat nepřestals.

Ještě se mnou tanči…

Déšť a meluzíny

=> Anberlin - Unstable <=

Přicházel tiše
a kdo mohl tenkrát
jenom tušit…
Když něco v hodinách

zlověstně klaplo…
Blízko mě stál,
snad nedýchal.
Útočil něžně na srdce.

Smí dál?
Neváhal.
Prostě chtěl,
proto šel.
Proto s ním usínám.

On rozpoutal bouři!
Za mým čelem orkán,
město v kouři.
A přes strach zvláštní nadšení…

Rozpoutal peklo,
zachovej klid,
to se mu řeklo,
když jsem se bála
deště, meluzín.

„Skrývám
něco, skrývám.
Pro Tebe otvírám
komnaty…
Sebe sám…

I mě
trýzní pomyšlení
na nebe nad náma,
peklo v nás,
lásky hlas.
A tma.“

Představ si
bezvětří.
Rány
Ti ošetřím.
Bude líp.

Stavitel chrámů

=> Visions of Atlantis - Eclipse <=

Krásný úsměv jemný,
pevný hlasu tón
a pohled, při němž zamrazí…

A není nepříjemný,
říká se, že právě on
prošel si desítkami nesnází…

„Život se mnou odjakživa
v rukavičkách nejednal,
až jednou přišla chvíle,
chvíle má…

Potkal jsem ji na hradbách,
už po půlnoci, dívala
se na světelnou hru
do údolí…“

Od téhle chvíle nejsi sám.
„Od téhle chvíle jsme dva?“
A čas najednou utíká…
„Tak utíká!“

Lidem staví chrámy,
sám by ale byl
snad radši kázal o duši.

Otáčí se za ním dámy
a on je v rozpacích.
Ony toho spoustu netuší.

„Život se mnou odjakživa
v rukavičkách nejednal,
jenom štěstí v neštěstí,
to mám…

Potkal jsem ji na hradbách,
po půlnoci. Všude tma.
Od té doby už nic
nebolí.

Proč jenom nepřišla
jsi dřív?“
A proč´s mě dřív
nevolal?

„Jsi pro mě
požehnáním.

Tím největším.

V světě není zázrak větší,
než když muž své osudné
dámě vděčí
za znovuzrození.

Navzájem se něhou léčí,
o půlnoci si šeptají,
že ráj může být
klidně na zemi.

Proč jenom nepřišla
jsi dřív?“
Však jsi mě dřív
nevolal.

„A teď bych štěstím
křičet chtěl,
až bych oněměl!“

Půlnoční pomsta

=> Billy Idol - Rebel Yell <=

V řevu z ulice hrůzy
se krásně usíná.
Noc vzývá touhu lůzy
a někdo je sám.

Rebel pod oknem vily
a spratek na mostě.
Štěstí nad jejich síly
jako obvykle je…

O půlnoci pláčou
a žádají
jenom štěstí víc…
Někdy potají.

Jeden zdravý rozum
nesouhlasí.
Ten druhý je uvnitř,
když rána přichází…

Když kámen rázně láme
tabulku okenní,
město otřese se,
vlak zaduní.

Z tunelu dvě světla,
dusot sílí,
sílí i hukot,
jenže město spí

svým poklidným spánkem
v postelích,
krom vil honosných
a těch spratků v nich.

Svým poklidným spánkem
všichni spí.
Kromě rebelů
- ti nemlčí.

„Máte právo držet ústa a krok…
Šest měsíců až jeden dlouhý rok.“

Za oknem je stín vidět,
o píď se závěs hne,
musí se nejspíš bát,
ale nevzdálí se.

Luxusní čtvrť v prachu,
plameny dohasly
za osm hodin strachu,
kdy rebelové jásali.

O půlnoci bývá
pomsta nejsladší!
Mladým rebelům
se leccos podaří.

Není nad ten pohled,
když povstanou.
Šťastný je konec,
když vůbec je.

Náležitě rozmanitě

=> Visions of Atlantis - Burden of Divinity <=

Na vrchu v lesích
stojíme,
šlehá nás vítr,
skoro létáme.

Na šíji cítím
tvůj horký dech
a dávný kouzlo
ve starých zdech.

„Smích, přešel mě hned,
pro zádech mráz
a v žilách jed!

Jed, který mi namícháš,
kdykoli se vzdaluješ!“

Říká se, že si láska
náležitě rozmanitě
vybírá,
sama vybírá.

A spojí lidi,
přičemž ani jeden z nich
to zrovna nečeká,
vůbec nečeká.

„Smích, přešel mě, když
přišla jsi blíž a s Tebou
okamžik, který nešel předvídat.“

Zdál se tak kouzelný, že
v první moment proti vůli
propadám,
kouzlu propadám.

Navzdory zklamání
a přesvědčení jen bezmocně
prohrávám
a prohráváš.

„V lásce není vítězství,
nedá se s ní soupeřit,
přijde, karty zamíchá,
pojď a jednoduše věř.“

Když vzpomeneš si na mě,
hlavou se Ti prožene jen…
„Šílenství!
Sladký šílenství!“

Na prsou hřeješ si
svůj poklad, na šíji
mi dýcháš a všechno víš,
Ty všechno víš!

Královský dům

=> Unheilig - Wie Wir Waren <=

„Můžeme se mýlit,
světla ulic klamou nás,
můžeme se míjet,
stíny překrývají jas…“

Zastav tu chvíli,
kdy krásný je náš čas!
Protože já žiju, dokud
ještě poslouchám Tvůj hlas…

„Ukážu Ti
svůj královský dům…
Jen nesmíš přestat
věřit společným snům…“

Vždyť je to jasně
naopak,
směješ se mi,
že jsem jak

princezna z věže,
najednou
okouzlená.
Léta chci za Tebou…

Štěstí zná
nejlépe někdo
nešťastný
a zdraví ten,

kdo nemocný
tak často bývá,
že váží si ho pak.

Jediné město
svého ducha má,
to je to Tvoje,
Tvůj dům a zahrada.

„Na Tebe čeká
můj královský dům.
V krbu už hoří
a já jsem tu sám.“

Když slabost sílu
znamená,
když bolest má
velkou moc,

na dveře klepu
a mám strach,
že neotevřeš.
Ona ještě není noc.

„Zapomeň,

zapomeň na čas,
když jsi tu,
na celý svět.“

Chceme vše,
všechno je na nás,
zapomenout.
Prostě být…

Královské sídlo!
„Předměstí.“
Úchvatná skrýš!
„Naštěstí…“

V krbu už hoří!
„Pospíchej.“
Do objetí...
„Až otevřu, nic neříkej.

Mluvme až pak.“

Hra se stínem

=> Example - Playing in the Shadows <=

Rychle učíme se nevidět,
učíme se lhát,
rychle učíme se nemyslet
na to, co má někdo rád…

Člověk je blízký do doby,
kdy přestane se smát…
A začne chytat stíny.

Když začne si hrát svoji
vlastní hru,
když nestačí mu světlo
a hledá tmu.

Když nezná cestu zpátky,
a nechce se mu vpřed…
Jen tiše míří na střed.

Rychle učíme se nevnímat,
učíme se být
hluchými a slepými,
učíme se žít

s lidmi. A co se stíny,
když dojde na to pak?
Za čelem ten nátlak…

Prý stín v poledne mizí.
Není to tak.

V noci se stává vizí.
Nejinak.

Stín provází celým životem
a rozloučí se skromně.

Když už veselí utichá
a končí další noc,
poslední světlo zhasínám,
stejně je ho moc.

Stín se ve tmě schovává
a čeká na svůj čas,
kdy přitiskne se znova.

Čeká na svou chvíli,
na sebe jsme zbyli,
na sebe jsme zbyli snad.

Závrať trvá krátce,
doznívá však dlouho,
doznívá i nastokrát.

Všechno o mně dávno víš,
přesto se mě nebojíš?

Přesto tady stojíš,
přesto se mě držíš,
přesto se mě nepustíš.

Můžeme si spolu klidně
až do smrti hrát,
může nás to bavit.

Ne každý si smí hrát
se stínem.
Ne každý může sedět
nad vínem

sám po tmě s jednou svící
a se stínem,
co odráží se v hlavě.

Den, který jsme neprohráli (For L.T.W.)

=> Unheilig - Eisenmann <=

Nečekaná návštěva,
letní horko a všude prach,
na košili pot a krev.
Řítil se jako sebevrah.

A ti, kteří čekali,
časem čekat přestali.

Vstane zas!
A popel z křídel sklepe.
Přijde čas,
kdy bude zase lépe.

Jen riskoval,
dělal to častokrát,
dělal to rád,
než převzal patronát.

V ulicích lidi a čilý smích,
já čtu si nápis na dveřích.
Přečetla jsem ho tolikrát…
Chtěla jsem Ti pomáhat.

V prázdný chodbě studený,
za dveřmi Ty, tak zraněný.

Vstaneš zas!
Já věřit nepřestala.

Přijde čas…
„Ty sis mě vyplakala…

Tys byla stín,
který mě v horku kryl.
A tak tu jsem,
abych Tě ochránil.“

Prosím, vstaň.
A zas buď opravdový.
„Andělé takoví
nebývají.

To mi
zkrátka věř!
A dej prst z mojí spouště.“
Tak už vstaň,
vrať se a neopouštěj.

Už slyšíš sbor?
Z nebe nám zpívají.
Půjdeme…
Potichu, potají.

„Slyším sbor,
vždycky jsme si ho přáli.
A dnes je den,
který jsme neprohráli.“

Slyšíme sbor
snad ze všech katedrál.
Děkuju, že
jsi pro mě z mrtvých vstal.

Dekadentní štěstí (For L.T.W.)

=> Example - Changed the Way You Kiss Me <=

Strach? Ten jsem ze tmy
nikdy neměla.
jenže vše se mění.

Ač přiznat jsem to
nikdy nechtěla,
to bolestný chvění.

A když teď samotná
stojím v ulici,
kde už nezbyl ani záblesk,

stojím na místě,
zbytky naděje
protekly mi mezi prsty.

A víš, co se říká?
Že voda, když je tichá,

tak uvnitř řve a křičí,
když to nečekáš, tak ničí!

Všechno elegantně zničí.

Když není světlo, není jas,
když není jas, není den,
když není den, tak je noc,
stále noc, všude je tma.

Poslední jiskřička mě
opouští, utekla mi,
v hrdle seklý výkřik -
co mám teď dělat, proboha?

Poslední záblesk světýlka,
který mi vlili do duše,
poslední jiskru spásy
osud pískem stále hasí.

Ze tmy jsem strach
nikdy neměla.
Natož když jsi tady byl.

A ráda jsem v ní
s Tebou chodila.
Vždycky cítila jsem

na rameni ruku Tvou,
hrdou, překrásnou,
jenže teď je všechno jinak.

Když slibují mi spásu,
dám na sílu Tvýho hlasu.

Sílu andělskýho hlasu.

Všechno, co bála jsem se říct,
mi v tuhle chvíli připadá
tak neskutečně silný.
První dojem bývá mylný.

V mých baladách je zvláštní,
že jsme dekadentně šťastní.

Vítejte!

Vítám vás na svém blogu. Je plný mé vlastní tvorby, převážně poezie. A také bude zpočátku poněkud suchý, protože přesunout sem všechny mé počiny (je jich kolem pěti set) je teď trochu nad moje síly.

Piittii