Co jsem s tebou ztratila (for R. H.)

=> LP - Lost on You <=

Můžeš si, co chceš, jak chceš říkat,
můžeš si myslet, že jsem rozum ztratila.
Mysli si, co si budeš sám přát,
mysli si, že jsem třeba zase blouznila.
S tebou šla.

Chtěla bych si pár vzpomínek uchovat

a vždycky vědět, že jsi tu byl.
Žes mi roky záda chránil a moc rád.
Žes žil. Žes tady byl.

Že jsi se mnou usínal a žil,

že sis se mnou povídal a snil,
sdílel moje naděje a chtěl
jednou pro vždy zastavit, čas zastavit.

Věty, které jsi mi tak rád říkal,

slova, která dodnes v hlavě často jen tak zní.
Pohled, který víc než slova předal,
dotyk rtů, tak krásný. Krásný, ale poslední.
Fakt poslední.

Chtěla bych si navždy schovat jen pár dní
a nad nimi se usmát. Jen tak.
Bolest jednou odezní. Až odezní,
tak vím, žes tady byl.

Co jsem s tebou ztratila, už vím.
Co jsem s tebou získala… Snad mír.
Nekonečnou vědomost a to,
že cit se musí prožívat. Zplna prožívat!

Chci ten pohled zpět.
Ten, co jsem s tebou ztratila.

Zavolá a zavěsí

=> Moons of Mars - Take It Easy <=

Zmítá se a kymácí,
stále se však neztrácí.
Čekám jen, až spadne opona,
kdo vyjde zlý ze hry plný zla.

Řádila a běsnila,
mám strach, že začne
zas a znova.

Dokud dýchám, doufám,
že se prostě vypaří,
rozplyne a navždy ztratí
svoje síly.

Dokud dýchám, doufám,
že nakonec jen
zavolá a zavěsí
a beze slova navždy zmizí.

Smála se a plížila,
vsákla se mi přímo do krve.
Všechno bylo sluncem zalitý
a chvíli na to bylo hrozně zle.

Dokud dýchám, doufám,
že se prostě vytratí,
rozplyne a sejme ze mě
tyhle stíny.

Má poslední temná
hodina se nachýlí
a odbije a nebudu
ty stíny cítit.

Doufám, že už na mě
jaktěživa nepromluví,
nedýchne a nenavalí
další špíny.

Jenom si tak pustit žilou,
dokud nezmizí,
neskoná a má mysl
bude čistě jasná.

Koutkem oka ji
stále vidím
na kraji okenní římsy. 

Moje milá temnoto

=> Disturbed - The Sound of Silence <=

Moje milá temnoto,
proč tě cítím stále blíž?
Moc o sobě zatím nevíme,
o své síle jenom tušíme.

A když přijdeš, svět se
rázem přetaví v deja vu.
A ticho protne výstřel.

Ten ticho protne, když se zdá,
že hvězda šťastná dopadá.
Že zářivější ještě nebyla.
Že nejlepší je právě tenhle čas.

Jenže temnota se
neptá, přichází. Zamrazí.
A na dotyk je hebká.

Stavět si domek z karet zas,
ne, děkuji, už nemusím.
Vítr foukne, on se kymácí,
srdce ještě pořád burácí.

Hlava, ta se ale klidně
zastaví. V deja vu.
A zazní zvuk ticha.

Na dopisním papíře
věta vedle věty vře.
Já tě dobře znám, a ty mě ne.
Stejně do kouta mě zaženeš!

Jednou stane
se to věru naposled.
Pak zbude prázdno.

Teď už známe tváře své,
jemně se jich dotkněme.
Pak se tebou nechám, temnoto,
obejmout a zničit jen proto,

že nechci šťastnou hvězdu
utrápit v bezhlavém deja vu.
Že chci jen zvuk ticha.

Nejkrásnější zlo

=> Thomas Bergerson - Children of the Sun <=

Když večer zahalí tma
celý tvoje království,
pověz mi, jaký může
úsměv skrývat tajemství.

Co oči prozradí,
aniž by nějak chtěly snad.
Ty jiskry v očích,
smutek a k tomu v srdci strach.

Přes den tak statečný
a neústupný světu vzdor,
potom to zajiskří a
zabuší to na poplach.

Potom se rozezvučí
v uších hlučný sirény
a rozum službu
bez varování vypoví.

Ten stav je
nevyhnutelný.

A ona
se nedá uplatit.

Jednou se vzbudíš,
přemýšlíš, jak skončil včerejšek.
Jednou se pro mou ruku
rozespale natáhneš.

Jiskry se v oheň často
jednoduše přetaví.
Potom je pozdě,
vládne láska, její bezpráví.

Stalo se nejkrásnější zlo,
jaký se mohlo stát.
A ráno najednou se
nejde jen tak neusmát.

Schovaní v království
a ještě chvíli před světem,
budeme mlčet, přát si,
ať je tady napořád…

Blíž!
Blíž už nejde jít.
Neztrácejme čas.
Je pozdě zapírat.

Hřích
jsme schopní odpustit.
Požehnání si dát
a z hloubi duše zas
bezmezně milovat.

Ten spád…
Žes ho nečekal?
To nikdo, kdo tě znal.
Divit ses nestačil.

Blíž!
Blíž už nejde jít.
Cítím tvoje rty
a z nich naději
na příští životy.

Honey (For E. R.)

=> Twenty One Pilots – Stressed Out <=

„Vrátil bych se tam,
kde jsme oba byli dřív.
Plni vizí, snů,
a nekonečných nadějí.

Nepřipraveni
na to, co má se stát.
Život je kolotoč
a hlavu pěkně pomotá.“

Vrátit se zpátky
znamená vrátit se k bolesti.
Život je krátký,
ale co když se zrovna nedaří?

„Jenom se jednou otočit
a zažít to zas.
Jenom to zpětně uvidět
a užít si krás.

Byli jsme mladší a
tak krásně naivní.
Byli jsme čistší a
velkým žitím nezkažení.“

Jak jsme se vysekali
ze všech těch svých průšvihů,
jak jsme si lhali, že už
nikdy horší nepřijdou.

Jak jsme si říkali, že
ani s času odstupem
se jim ani jednou
ne a nezasmějem‘.

„Jenomže po letech se
ve vzpomínky mění strach
a najednou se tomu všemu
člověk prostě musí smát.

Vždycky se přistihneme,
že se k tomu vracíme.
Slzy z očí tečou,
když se sami sobě smějeme.“

Když se zpátky otočím
na okamžik,
bolestivý je vlastně jen
to vzpomínání.

Jen to, jak plyne čas.

Já bych se vrátila
tam, kde jsme byli dřív.
Ale jen proto, že
bys tam byl ty.

„Vždycky nám bylo dobře,
nikdy to nic nezmění.
A už vůbec ne to,
že jsme dospělí.

Šli jsme sluncem, deštěm,
střízliví i opilí,
šli jsme spolu,
a proto to zvládli.“

Pro lásku dám život,
ale pro tebe tu budu,
vždycky budeme,
vždycky zůstaneme spolu.

Už si nestěžujem‘,
jak je všechno nespravedlivý.
„Život je takovej, honey!“

Vrátit se na chvíli,
okamžik setkání.
„Bylo to nečekaný,
napínavý, osudový.“

Hvězdy nám přály, když
se cesty protnuly.
„Já bych věřil spíš
v božský plány, geniální.“

Au revoir!

=> Mark Forster - Au Revoir <=

Daleko jít a chtít
se nikdy nevrátit -
vím, jaký to je.

Když taje sníh,
a led zůstává
řádku let.

A nechce se mu

na povel tát.
Má plány,
nechce se vzdát,
chce po svým žít.

Já to znám,
tak mám
na vysvětlenou
jenom slova dvě.

Sebrat se, odjet pryč.
Au revoir!
Sešlápnout plyn
a zahodit klíč.

Potom klid
najít v milých končinách.
Konečně žít,
jak chci já!

Říkali
„bude to fajn,
přejde to“,
jenomže ne.

Pořád to bolelo,
konečně teď
se můžu sebrat,
konečně jet.

Konečně nechat
ten led
v srdci roztát
teď hned.

Konečně splynout
s tím, co mi
vždycky bylo
vším.

Hnát se za
představou,
není to báječný?

Hřeje to
a vůbec nebolí.

Chci si jen
do vzduchu
zakřičet
z plných plic.

Konečně v cíli jsem,
teď začnu žít.

Pro všechno na světě
nechci moc!
Chci tam, kde jsem
ráda, tam, kde jsem svá.

Do všech koutů
chci shora zavolat,
zakřičet:
Au revoir!

Sebrat se, odjet pryč.
Au revoir!
Sešlápnout plyn,
zahodit klíč.

Potom klid
najít v milých končinách!
Jednou pro vždy si…

Au revoir!

Vládnou světu

=> Major Lazer - Be Together <=

Proniká a přesně ví,
co udělá,
abys ji chtěl.

Do myšlenek, pravd a lží,
do úkrytů.
Abys ji chtěl.

Svírá, najednou tě
svírá. Srdce se jí vzdává,
hlava ztracená.

Snažíš se jí vyklouznout,
uchopí tě pevněji,
ona ví, jak na to,
ona vládne světu.
Vládne světu.

Když po boji upadáš
na milost a nemilost,
je to ona,
kdo tě vrátí!

Zpět do života,
kde se ti nedařilo.
Pryč od dob zkázy,
který jsi pokořil.

A pak máš znova
na výběr mezi světy.
Zůstat tu s tebou,
když budeš chtít i ty.

Slabá byla obrana
před chrabrými soupeři,
jsou to právě oni,
kteří vládnou světu.
Vládnou světu.

Drsná maska sundaná,
s lehkým smíchem na tváři
podáváš mi ruku.

Můžeš se snažit, jak chceš,
ona je to,
o co tu jde.

A je to jediná věc,
kvůli které se
svět nezastaví.

Vzpíráš, marně se jí
vzpíráš. Není příliš radno
protiútok vést.

Snažíš se ji naposled
skálopevným postojem
zmást a nechat plavat.
Jenže ona je tu,
abys tu byl.

Slabá byla obrana
před jediným soupeřem.
Když už na kolena padáš.

Získal jsem dojem,
že na tom nezáleží,
že jsi jen přízrak
- a na ty nevěřím.

Měl jsem pocit,
že došlo na příměří,
že končí válka,
že padli soupeři.

Jen sis nechtěl zahrávat.
Chtěl ses prohry ušetřit.
Jenže teď je tady,
vládne tvýmu světu.
Dokonale.

Namířeno do pekel
kvůli ní už zase máš
a vzdát se najednou je krásný.

Prach

=> Lord of the Lost - Six Feet Underground <=

„Poprvé kolena se sama podlomí,
podruhé téměř ztrácíš drahé vědomí,
potřetí srdce je rváč
a nakonec mi všechno spočítáš.“

Když všechen ten prach
proměníš v jasný slunce svit
a ke všemu - osud ti na to
jen tak kýv´.

Vědět to dřív,
že mě to zase přebolí,
do spárů tvých se
vřítím ještě rychleji…

„Možností není moc, je vlastně jediná,
to nejkrásnější vždycky v očích začíná.
Projdeme světlem i tmou,
neboj se, všechno to s grácií...

…to přežijem´.“
Vždycky mi ve tvář vpálíš smích.
Tvůj věčný ráj,
šampaň a postel s nebesy…

Vědět to dřív,
že tohle bolet nebude,
rozum by kýv´,
ale takhle chápej, osude.

„Nejhezčí úsměv, co máš…
Proč pořád odmítáš?
Odmítáš…“

Jen ze zvyku,
je přece přirozený krok
bránit se všem,
kteří mají tuhle moc.

Vědět to dřív,
že ty ji nechceš použít,
rozum by kýv´…

Pálí mě tvář,
když se jí tou svou dotýkáš,
jen nedopusť,
aby ta bolest ustala.

Pálí mě tvář,
to nejhezčí, co prožívám,
tak nedopusť,
aby ta bolest ustala.

Všechen ten prach
proměníš v jasný slunce svit.