Pravidlo dvou (For L. T. W.)

=> Saro - Eyelids <=

Ten hlas v hlavě
zas se rozkřičel,

táhne do tmy
a pak do světel.

To se ví,
to se smí
jen stěží.

Prázdnota, temnota,
deja vú.
Tohle mě nebaví,
pusťte mě pryč.

To se mi nelíbilo,
nikdy mě nebavilo.
A co mě uklidnilo,
zmizelo.

Ten hlas v hlavě,
někde za čelem.
„My jsme střepy.
Štěstí nenesem‘.“

Pak se ví…
Je to zlý
a čas běží.

Temnota, záblesky,
deja vú.
Toho se nezbavím.
Pod kůží mám

to, co mě s tebou pojí,
to, co mi nedovolí
odevzdat tělo a jít
světlu vstříc.

Pohled prázdný,
bolest u spánků.
Světlo cestu
razí přes víčka.

To se ví,
je to zlý,
ještě horší.

Temnota, záblesky,
deja vú.
Tohle je nepsaný
pravidlo dvou:

jeden to nepřežije.
Druhý s tím těžko žije.
A pak se střepy znovu
rozsypou.

Pohled prázdný,
bolest na hrudi.
Střepy letí,
osud nepočká.

Pak se ví,
že je to,
jak má být.

Naučím tě, jak se vznést (For L. T. W.)

=> Awolnation - The Best <=

Jeho svěží dech
na šíji a pak na rtech,
v zádech mráz.
Ne, tohle si nejde splést.

Na šíji cítím svěží dech.

A není to láska.
„Nehýbej se. Nech se nést.
Ta křehkost bytí. Vzácná.

Zas to budu já, kdo bude se sklánět,
počítat ti nádech, výdech, nádech,
zas to budu já, kdo bude se dívat,
jak ze země se chystáš vstát.

Usměju se zas, jako už mockrát,
spočítám ti tvoje „sakra, sakra“,
účet vystavím a nebudu nic chtít,
jenom tady s tebou stát.“

Jeho dech
a na kůži parfém.
Jeho drive.
Ne, tohle si nejde splést.

„Tady jsem.
A jestli máš problém
na zemi,
naučím tě, jak se vznést.“

Pane bože, co to je?
„Máš pochybnosti?
Snad ne.

Jsem obyčejný.
Jsem skoro vzduch.
Zavři oči. Bav se.

Ukážu ti svět,
jak může být pestrý.“
Nebudu se bát?
„Jedině jestli

budeš se chtít bát
a budeš si myslet,
že jsem pro tebe
shůry trest.“

Těžko věřit těm,
kdo vstávají z mrtvých,
aby mohli jít
a chránit živé

před realitou
a hloupostí vlastní.
„Vždyť už jsme spolu
patnáct let.“

K posteli
za tmy si stoupá.
Sklání se
a svět zkrásní.

„Přijdu zas.
Jenom konečně zhasni.
Lepší je
mě doopravdy nevidět.“

Nebojím se jizev,
krve, děsů,
nebojím se hladit
tvář a snesu

pohled na všechno,
co k tobě patří.
Bez tebe bych nebyla.

Nebojím se zkázy,
zatracení,
nebojím se vstát
a to se cení.

Protože tě mám,
stojím zpříma.
Bez tebe bych nedošla.

„Proto naučím tě,
jak se vznést.“