Blues osamělých andělů (For L. T. W.)

=> Safia - Listen to Soul, Listen to Blues <=

Za sklem se mihl stín
a roztřásl touhou.
Touhou se vznést.

Za zvuku meluzín.
Je to tak dlouho.
Ale nejde se splést.

Zadržený dech,
v zádech známý mráz.

Ležet, vnímat tep,
žít tak dobrem v nás.

Myslíš, že to jde?

„Za sklem se mihl můj stín.
Nechtěl jsem rušit.
Jen dotknout se snů.

V rytmu nočních lží
dotknout se srdce.
Pustit ti blues

osamělých andělů.
Poblouzněných spás.

Na čelo tě políbím.“
Co mám dělat pak?

„Jen se pousmát.

Nastav světlu tvář
a zapomeň na stín.
Už jsem ti blíž.“

Důvěrně známý dech,
vůně a tóny.
„Mě neztratíš.

Nezapomeneš.“

Když všechno zhasíná
a halí se do tmy
veškerý svět…

„…spánků se dotýkám.
Tak nerozhodný.
Tak rád tě mám.“

Poslední upřímný rebel (Tisíc a jedno přání)

=> Fall Out Boy - The Last of the Real Ones <= 

Nepočítám na roky,
ani století.
Počítám „bezva“.
Počítám „sakra“.

Nesčítám ovečky.
To radši pálím
na papír slova.
Sakra, sakra!

Ani trochu tuctová
jako ti kolem.
Jako ti všichni
v ulicích města.

S čirou hranou skromností,
s iluzí vášně,
života… To jako vážně?
Já vím, co chci.

Neumírat v zajetí,
zažít to pravý objetí,
šokovat a urazit,
nepřežívat, žít.

Mám tisíc a jedno přání
a ty nemáš ani zdání,
co všechno chci, ani že jsem
poslední upřímný rebel.

Přiznávám.
Chci modrý z nebe.
A ke všemu taky tebe.

Berte si to osobně,
vždyť to tak myslím.
To je snad jasný.
Že je to jasný?

Bez emocí není nic.
To je to krásný.
Bezcenný vášně
a dojem spásy.

Všechny ty hry na štěstí
jak na obrázku
v jeden moment
dala bych v sázku.

Za jedno další šílenství,

kdy bolest přejde.
Kdy fakt přejde.
A kdy vím, co chci.

Netopit se v dojetí,
zažít to pravý objetí,
ponořit se do zlatých
a zkusit další hřích.

Mám tisíc a jeden důvod,
ti zastřít, odkud jsem přišla.
Ti neříct, proč jsem
poslední upřímný rebel.

A ke všemu že chci tebe.
A co teprv modrý z nebe.

Kde se berou, odkud přichází
slova, která všechny odhání?
V srdci přece. Kde jinde je vzít
a zůstat při tom jedním z posledních…

Projít vesmírem.
Vznášet se a plout.
Nezůstat v naději,
která neplatí.

Stačí masku odhodit.
Stačí konečně si říct, co chci.

Neumírat v zajetí,
zažít to pravý objetí,
šokovat a urazit,
drze se pobavit.

Mám tisíc a jedno přání
a ty nemáš ani zdání,
co všechno chci, ani že jsem
poslední upřímný rebel.

Přiznávám.
Chci modrý z nebe.
A ke všemu taky tebe.

U nejhlubších srdce bran (For R. H.)

=> Yungblud - Psychotic Kids <=

Tenkrát jsem to byla já.
Věděls, že jsem to byla já.
Pěkně schovaná v pozadí.
Coby kdyby?
Všude krysy, všude hadi.

Blázni jsou sví
a nikdo do nich nevidí.
Čistí a sví,
tak dobří a tak průhlední.

Tak se radši od nich držme dál.
Moudřejší je šašek než sám král.
A moudrých svět se bojí víc,
víc než zbraní, neštovic a potop.

K pochopení stačí jeden krok,
štěstí je stav mysli, tvrdí každý cvok.
Není dvakrát stejný, nemá srovnání,
je ho ale dost, a tak se ubrání.

K pochopení stačí změnit svět
vlastní hlavy, myšlení a slov.
Nikdy není stejný, nemá srovnání
a má tolik podob!

Blázni jsou sví
a pokaždý si rozumí.
Dva blázni, to
je čiročirý vítězství.

Blázni jsou sví
a nikdo do nich nevidí.
Věří si. Ví, že
přitom jsou tak průhlední.

Korále, střapce, rolničky
a naučený smích.
Oči blázna v odlesku
lampy, to je hřích.

Korále, střapce, rolničky
a v duši svádí boj.
S vnitřní tmou a představou,
že tříští se jak sklo.

Blázni jsou sví
a navzájem tak průhlední.
Čistí a sví
a jiní do nich nevidí.

Lidi jsou zlí
a blázni vidí dobro tam,
tam v zákoutích,
až u nejhlubších srdce bran.

Světu mír

=> Lord of the Lost - The Broken Ones <=

Vstávej a nedej se, teď ne.
Pojď, poddáme se světu. Mír.
Za štěstím a nadějí
ještě se dá jet. I jít.
A jet… I jít.

„Poznal jsem ten tvůj ráj
a teď v pekle jsem.
Svatí jsme nebyli
ani nebudem‘.

Chtěli jsme změnit svět,
než on změní nás.
Všechno to pak vykřičet,
ne jen zašeptat.

Měli mě varovat už dřív,
že mohou osudová být
ta nečekaná setkání.“
Největší tma je, než se rozední.

„Poznal jsem svobodu
a teď v pasti jsem.
Po dlouhém čekánítebou roztřesen.

Vzdávám se nadějí,
vzdám se tobě. Zas.
Není chuť bojovat.
A už vůbec čas.

Nechám se jen tak vést.
Odměna, nebo trest?
Sám se v tom nevyznám.
A ztrácím se v tom rád…“

Ztrácíš se a propadáš.
Tam v nekonečných hlubinách…
Ne, není to předčasné.
Nech kruh, jen ať se zase uzavře.

„Z lásky květ, dar a slib.“
Stojíš přede mnou.
„Naposled hodlám dát.“
S temnou vidinou.

„Poznal jsem ten tvůj ráj
a teď v pekle jsem.
Nejde jíst ani spát.

Chtěli jsme změnit svět,
než on změní nás.
Na boje nemám chuť.
A už vůbec čas.“

Nechci žít v iluzi.
S tvrdou pravdou ven.
„Svatí jsme nikdy nebyli.
A nebudem‘.“

Jen tak snadno nevychladnout (For L. T. W.)

=> The Chainsmokers - You Owe Me <=

Ne tak často, jak bychom chtěli,
ne tak často, jak by to šlo.
„Všechno, co se stane,
je předem dané a psané.“
Zvláštní hra na dobro a zlo.

Spojuje nás to, co nás dělí.
Nebe, peklo, očistec… A ráj?
Drž mou ruku pevně,
je to zjevné a vzácné.
Vím, že tu jsi, strážný anděli.

Na kolena kleknout,
ruce pevně sepnout
vím, že nepomůže, když
přechází smích tebe, zčerná nebe.

Na kolena padnout,
jen tak snadno nevychladnout,
půlnoc odbíjí,
aniž pět minut by před ní bylo.

Nevidíme za roh, ba za dva.
„Za jeden den může být pryč
to všechno, co chceme,
to všechno, co máme.“
Tak to radši sám předem znič.

Na kolena kleknout,
ruce pevně sepnout
vím, že nepomůže, když
přešel smích i tebe. Už to zebe.

Cokoli, co milovat jsme chtěli,
nevěděli jak, to už je pryč,
to se nevrátí.
To spolkly hvězdy.
To odneslo nebe.

…aniž pět minut by před ní bylo!
„To by se ti nelíbilo.“

Na kolena padnout,
jen tak snadno nevychladnout,
půlnoc odbíjí,
aniž pět minut by před ní bylo.

Cokoli, co zažívat jsme chtěli,
šanci neměli, to už je pryč,
jen to bolí mě
a bolí tebe.

Přes okraj a ze srázu

=> Fall Out Boy - Centuries <=

Nic nevrátíme,
vyřčeno bylo už dost.
Chceme se vytrhnout
a znovu spojit v objetí.

Jedna chvíle je moc
a nejde vzít zpět.
Tak na čem záleží,
když v nic už dávno nevěřím?

Jen v to, že znovu udeří.

Nepochybně oděná
do nejlepších nočních můr,
zahalená v plášť,
ptá se, co si dám.
Jednu dávku, když už…

A vážně? Vážně to musí být?
Nemůžu se tomu ubránit?
Veršem, formulí,
z rukávu ti teď
vysypu pár ušetřených es…

Nic nevrátíme,
čas v tuhle chvíli snad
už ani neběží,
jen nevěřícně civí dál.

Jedna chvíle je moc,
najednou zrychlí se svět
a těžko uvěřit,
že před chvílí jsem chtěla sjet…

Sjet přes okraj a ze srázu.

Instinkty a neprostupný iluze,
pochop, že je sakra vážně zle.
Černo nad hlavou, před očima, tmou
jeden aby se dál prodíral.

Najednou tě zprudka ozáří,
reflektory míří do tváří,
tma se vytratí,
v mžiku vytratí.

Spásná chvilka, kdy „blik“ -
otazník ve vykřičník
se šmahem promění.
A zapíše se do dějin.

Chvíle bez nadějí
mění se na prozření.
Vtiskne se do dějin
a zůstane v nich staletí.

A pak celý svět obletí!

Ode dneška navždy
přejeme si smích,
ať ho má dost každý,
ale hlavně my!

Nic nevrátíme,
vyřčeno bylo už moc
a slova poletí
a zapíšou se do dějin.

Nic nevrátíme,
jedna chvíle je dost,
slova, ta vypustíš
a zůstanou tu staletí.

A pak celý svět obletí.

Absolutní paralýza (for R. H.)

=> Portugal. The Man - Modern Jesus Charlie XCX Remix <=

Můžeš se jen tak dívat
a nevěřit očím,
uším ani rtům.

Můžeš si, co chceš říkat,
bez úspěchu,
bez ovací.

Odevzdaně zůstat
v půli cesty stát.
Nekřičet a nemávat.

Odevzdaně zůstat
v půli cesty stát.
Nedívat se ani nevolat.

Nejdřív ten šok,
absolutní paralýza.
A potom pláč.

Ve vesmíru vždycky všechno
je, jak být má.
Není pro to žádná výjimka.

Co zbylo, protéká nám
dennodenně
mezi prsty.

Co zbylo, ztrácíme
a nesbíráme ze země.
Co zbývá, to se stejně
nedá zachránit.

Všechno se to ztrácí
v mlze hustý jak smog,
v mlze, která nepropouští.

Všechno se ztrácí
a vypařuje.
Osud prostě nikdy neodpouští.

Nejdřív ten šok,
absolutní paralýza.
A potom pláč.

Osud, ten si nevybírá
a nesmlouvá.

Neděkuj, fakt zrovna není zač.

Není zač.

Netřeba mít spoustu bohů.
Není zač.

Jak jeden muž
stojíme si za svým ještě?
Zbyla jsem já,
vprostřed bijícího deště.

A kde jsi ty?
Paralýza, šok a potom pláč.
Není zač.